Dospívali jsme v devadesátých letech dvacátého století. Formovala nás neopakovatelná atmosféra čerstvě nabyté svobody, do které vtrhl bez klepání zbrusu nový sport. Horská cyklistika přinesla úplně jiné zážitky za řídítky, než na které jsme byli zvyklí. Jak se devadesátky otiskly do našich duší? Rozhodl jsem se na to posvítit.
Období euforie, rozpadu starých pořádků a formování těch nových. Ve vzduchu visela zvláštní vůně bezstarostnosti. Dodnes vzpomínám na den, kdy nám ředitel základní školy oznámil, že se soudružkou učitelkou je ámen. „Odteď už jen paní učitelka, milé děti.“ Vybavím si též své první (bůhvíproč) růžové kolo Spurt Extra. Našetřil jsem na něj po korunách a dvoukorunách a ono mě za to vozilo naší ulicí ode dveří domu ke garážím a zpět. Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval.
Ještě jako osmiletého kloučka mě mamka vytáhla na desetikilometrovou vyjížďku vedoucí mimo jiné po silnici z Mimoně do Jablonného v Podještědí. Jindy vcelku klidnou komunikaci ten den šněrovaly řvoucí náklaďáky Rudé armády pakující se z vojenského prostoru v Ralsku. Drželi jsme se zuby nehty krajnice a v Postřelné s úlevou odbočili do bezpečí.
Když jsem z růžovky vyrostl, pořídili mi rodiče cestovní kolo – o dvě čísla větší Esku Progres. Že prý do ní dorostu. Co vám budu povídat. Bolelo mě každé druhé sesednutí. Au. Nástup horských kol byl pro můj rozkrok vysvobozením. Velká část mých devadesátek proběhla ve znamení domácích „horáků“ Author Texas a Versus. S tím druhým už šlo podnikat výpravy do Jizerek. Ještě když tam nebyli lidi ani stromy.
Povinná četba na gymplu mi nic neříkala, zato každé číslo Vela jsem shltnul od začátku až do konce. A snil o lehkém závodním stroji. Sen se stal skutečností těsně před maturitou, když Gary Fisher měnil v Česku distributora. Lehký hliníkový Mt. Tam se sadou Shimano Deore XT, vysněnou přehazovačkou Shimano XTR, vzduchovou vidlicí RockShox SID XC a akční cenovkou byl posledním kolem mých devadesátek, které pravda lehce přetekly do nového milénia.
Kolik maratonů se mnou absolvoval už si nevybavím. Prazážitkům vévodí spanilý výpad na ústecký Rock Machine Českým Středohořím 2001. Naši libereckou partičku ubytovali přátelé z punkrockové kapely Houba se slovy „Klucí, dneska večer jedeme všichni na koncert do Litvínova. Až se vrátíme do Ústí, pokračujeme pivkama v Chaloupce.“ Druhý den pak můj buddy v prvním kopci potupně zvracel u cesty. Ke svému údivu nebyl jediný.
„Taky jsi to přepálil na startu?“ „Ne, v noci v Chaloupce.“
Seriózní antropologický výzkum
Devadesátky byly jízda nejen pro mě, ale pro spoustu dalších nadšenců do cyklistiky, později sběratelů. Naše vzpomínky jsou často identické. První kolo, hltání literatury, závody a plno vysněných kol, toulání se po cyklo obchodech a (opět) plno vysněných kol. A když už jsou dnes ty stroje za pár tisíc, proč si jeden nekoupit a nezhmotnit si své rozverné mládí. Řeknu vám, co se stane, když na tuto hru přistoupíte. Dopadnete stejně, jako když jste na škole chodili s klukama „na jedno“ a vraceli se domů k ránu. Nejistým krokem, s děvčetem po boku.
Před časem mě navštívil kamarád, vystudovaný antropolog Vítek. Vzal jsem ho do své chlapské jeskyně. Každý tomu říkáme jinak, také jsem se setkal s pojmy Svatá stodola nebo Dílna s krasavci. Opakoval se ten samý scénář: „Ta kola jsou všechna tvoje?” Začal jsem vysvětlovat a z druhé strany cítil pochopení. Po pár doplňujících dotazech se Vítek dlouze odmlčel a poté vážně pronesl: „Už na vás někdo provedl seriózní antropologický výzkum?” Pokrčil jsem rameny a šlo se na pivo. Semínko bylo zaseto – dnešním článkem si na takový malý výzkum alespoň zahraju.
Do hlubin sběratelovy duše
„Tipuju, že se to stalo v roce 1991. Škrábu se na kole na Strahov a těsně před usedlostí Spiritka se zprava vyhoupne borec. Můj pohled ulpí na jeho řídítkách se SIS řadícími páčkami Shimano Deore XT. Málem přestanu šlapat a čučím na něj jako malej kluk i když mi už táhne na pětadvacet,” loví svou první silnou vzpomínku Petr z Prahy. „Já vyrostl na jihu na silnici a nejvíc vzpomínám na povodně roku 2002. S parťáky jsme jezdili na kolech do míst, kam se nesmělo. Silničky po řídítka ve vodě, adrenalin a police v zádech,” doplňuje ho Pavel a chytá se u toho za nos, jaký byl výrostek. Dnes ve svém cyklo obchodě s láskou opečovává staré silniční Treky a bajky od Garyho Fishera.
Nepřestává mě fascinovat, jak si lidský mozek i po letech dokáže vybavit detaily konkrétních událostí spolu s celou škálou emocí. Můj kamarád Václav dostal od dědy koncem devadesátek balík peněz. Část jich vrazil do nového kola Kona Muni-Mula. Dodnes vzpomínám, jak jsme spolu zírali na katalog Kony ročníku 1999. Rezonuje to ve mně tak silně, že jsem před rokem vyrazil na tisíc kilometrů dlouhou otočku do Frankfurtu nad Mohanem – jen abych získal Konu Explozif, oceláka, který nám s Václavem padl do oka nejvíc.
Zase v tom nejsem sám. „Ve Švýcarsku jsem objevil kolo, které neslo rukopis známého inovátora Boba Štíchy. Vzniklo jich prý jen šestnáct, takže nebylo co řešit,” píše mi můj jmenovec Lukáš a trumfuje můj litr sedmnácti stovkami poctivých kilometrů. Švýcarsko na otočku už je solidní práce. Za humny v Česku zase prý našel v jednom cyklo obchodě prasklé kliky Morati. Pravá KO, levá zdravá – a právě tu dostal jako prezent. Díky kontaktům v komunitě už domů odjížděl s jasnou představou, kdo má z kolegů sběratelů opačný problém (rozuměj pravou zdravou, levou KO). „Vyhráno jsem neměl, trvalo ještě rok, než jsem je u sebe spároval.”
Všichni pak tiše závidíme sběratelům, kteří služebně brázdí Německo a čas od času obohatí své sbírky suvenýrem z cest. Jeden takový zdobí i mou dílnu, a to díky Petrovi ze Šumavy a jeho loňské pobídce. „Jedu Mnichov. Na delší dobu naposledy. Jestli něco chceš, dej vědět do středy,” cinkla mi jeden večer zpráva na Whatsapp. Jen ležérně jsem provětral KleinAZ a poslal odpověď s odkazem na zanedbaný Gary Fisher Sugar 2 s mixem sad Shimano Deore XT a XTR, vidlicí Manitou Mars Elite a cenovkou 120 EUR. Směšné, ve své době musel stát Cukr tolik, co ojetá Škoda Fabia. Současně jsem oslovil prodávajícího – vyrazit z něj jakoukoliv informaci byl ale problém. Jediným vodítkem tak byla adresa Myčky Super Wash 2000 připojená k inzerátu.
„Nereaguje mi, kašli na to, Petře.”
„Já tam sjedu, Luky. Buď to vyjde, nebo ne – ještě než si večer dám na hotelu pivko.”
Pak už cinkly jen fotky Cukra naloženého v Passatu s poznámkou: „Majitel nezvěstný. Jeho kolega objevil kolo v kumbálu. Vrazil jsem mu do ruky 120 eur a frčím zpět na hotel.“
Kupředu do minulosti
Kladu si otázku, co jsou ty momenty vracející cyklisty zpět do devadesátek. Odpovídám si obratem: vlastně jsme kolikrát jenom zaháněli nudu, napsali ve správnou chvíli do vyhledávání na online bazaru pár klíčových slov spojených se starými koly a na malér bylo zaděláno. „Měl jsem rád technické vychytávky a odjakživa mě bral Leitnerův AMP Research. Patnáct let zpátky jsem na dovolené kápnul na inzerát na přesně tohle kolo. Přesvědčil jsem sebe i ženu, že bez AMPa nemá můj další život smysl. Jenže prodejce šel tvrdě za svým – rychlejší bere. A já to měl z Pelješacu se sakra velkým handicapem,“ říká s úsměvem Petr z Prahy. Nakonec to v něm ale nastartovalo vášeň a k Horst Linku si cestu našel skrze svou sbírku starých kol značky Specialized.
A ještě jednou Německo (udělejte mi čárku pokaždé, když ho zmíním). Je viníkem Viktorovy sběratelské vášně. Změna pozice v práci mu přinesla bonus v podobě služebních cest do Německa. S KleinAZ v mobilu tam teď vykopává samé poklady, nejčastěji týmové repliky Cannondale v barvě Viper Red. Doporučil by nákupy u našich západních sousedů? Myslím, že ano, i když si z nich vozí nejen kola, ale i bizarní zážitky. Poslední nákup vysněného GT Zaskar začal vyjednáváním, které cenu stáhlo na celkem snesitelnou úroveň. „Pak ale prodejce poznamenal, že doufá, že opravdu existuju a přivezu pravé peníze. Na místě mě přivítal slovy: ,Tady je, zaplať a nebo odjeď.‘ Přiznám se, že když jsem se se Zaskarem v kufru auta vrátil do Čech, napsal jsem mu: ,Děkuju, ale choval ses jako vůl.‘ Muselo to jít ven. ”
S rozmachem sběratelské záliby v našich životech souvisí ještě jeden faktor, který dává chlapům křídla. Prostor – jak ho máš, musíš ho zaplnit. Nejde jinak. A já už viděl opravdu lecos. Dílna je značka ideál, společné půdní či sklepní prostory zabrané jednou jedinou osobou zas předpokládají tolerantní sousedy. Starý cukrovar sloužící jako sídlo firmy s desítkami kol v kanceláři šéfa nebo v luxusním podkroví je asi top strop z mých cest za sběrateli. Ve sklepě jsem tam našel zaparkovaný zaprášený třílitrový Opel Omega a další veterány.
„Kam s ním Honzo jezdíš?”
„Kam bych jako měl jezdit? Nikam.”
Někdo ale válčí i bez vlastních detašovaných prostor. Vyfešákovaný pokojíček v přízemí rodinného domku, ložnice s koly místo stolku IKEA nebo obývák, který je zároveň dílnou. „Žena si mě takového našla, s koly i s obývákem. A děti? U kamarádů na návštěvě se intuitivně ptají, kde mají kola, nářadí a proč nejsou taky vedle gauče a za televizí,” říká Tomáš, můj hlavní guru přes servis všeho, co pruží.
Proč? Protože kdysi chlapi hledali úlevu v zírání do ohně. Dnes máme místo ohně kola. A je to levnější a účinnější než sebelepší psychoterapie.
Krásné staré stroje a (naše) krásné ženy
Nabízí se otázka: Co na to našel zírání do ohně říkají další drahé polovičky? „Moje žena to se mnou nemá lehké. Její nekonečná tolerance je mým největším štěstím,“ odpovídá Petr z Prahy. I Viktor z našeho výzkumu může být spokojen, když se ho jeho drahá polovička (zatím jen opatrně) ptá: „Opravdu musí být všechna ta červená kola v ložnici?“
Recept pro ty, kteří tak tolerantní ženy nemají? Nabízí jej můj další respondent Pavel: „Podporu hledám u táty a u kamarádů. Dobře znají celý můj život protkaný koly. Kdykoliv spolu můžeme hodit řeč a já si před nimi nepotřebuju nic obhajovat.“ Tak či onak, soulad v rodině řeší snad každý sběratel. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, když do mé dílny zabloudila rodinná známá. „Jak já bych si přála mít chlapa s takovým koníčkem,“ vypadlo z ní. Aby ne – její manžel každý víkend pokouší svou štěstěnu na paraglidu.
Repase. Jak na ně?
Pojďme na závěr k úplnému jádru věci – k repasi starých kol. Každý na tento akt sběratelské lásky nahlíží jinak. Nejprve je třeba kolo sehnat. Někdo sedne do auta a otočí bez mrknutí oka Švýcarsko. To už tu bylo výše zmíněno. Existují i tací, kteří neradi jezdí autem a jsou nám (prý) neskonale vděční, že ta kola do Čech taháme. Nelze jinak. Jen málokterý prodejce je ochoten kolo rozebrat, zabalit, poslat. A málokterý kupující zas chce riskovat, že mu přijde hromada šrotu.
Součástky včetně rámů chodí bez problému poštou v rámci Česka i EU. Kdo nakupuje na KleinAZ a chce ušetřit pár euro za poštovné, pořídí si schránku v Německu. Kdo sleduje aukce na eBay, ví, že trpělivost díly přináší. Místo předražených Buy it now se vyplatí vyjednávat nebo čekat na ten správný kousek za správnou cenu. Téměř vždy se objeví. Čím větší exotiku však člověk shání, tím větší rádius musí akceptovat. Dobrá rada nad zlato: hoďte si pár klíčových slov čas od času do Googlu, zvolte vyhledávání podle obrázků a nastavte si časový filtr (ať vám tam nestraší pět let staré fotky). Můj buddy před časem zahořel pro komponenty Morati. Touto cestou se byl schopen proklikat až k inzerátům v dalekém Japonsku. Jak takový úlovek dostat do Česka? To už je na delší povídání u kafe.
Kolo stojí v dílně. Co s ním sběratel udělá? „Nejlépe očistit od nánosů času a vrátit do katalogového stavu. S koly to mám jako se vším v životě – chci originální součástky, pokud sladěné možno od jednoho výrobce. Jsem puntičkář, o své vadě vím a učím se s ní žít,“ komentuje to Petr z Prahy. Puntičkářů je mezi námi víc. Můj jmenovec Lukáš oživil svůj letitý závodní stroj – Meridu Magnesium Elite. „Nejnáročnější byla oprava prasklého rámu. Sehnat svářeče, který umí dobře magnesium, nebylo vůbec jednoduché. Nechat udělat identický nový lak byl oříšek i pro zkušené lakýrníky. Řešil jsem to přes dva roky a moc dobře vím, že kdyby v tom nehrály roli city, nikdy to do konce nedotáhnu.“
Pokud z nějakého důvodu nestavíme podle katalogu, snažíme se alespoň přibližně držet roku výroby rámu. Ale ani to není dogma. „Mám ve sbírce závodní Scott Pro Racing z roku 1992. Původní majitel ho vylepšil o čtyři roky mladší odpruženou vidlicí RockShox Judy SL – sedí tam i po těch letech parádně,“ nabízí jiný pohled Viktor. Je pravda, že mnoho z nás kola v devadesátkách průběžně upgradovala. Nejčastěji právě o odpruženou vidlici. Proč to tedy nezohlednit?
Pár slov závěrem
Konečně jsme se dostali do poslední fáze. Článku, antropologického výzkumu i příběhu repase našeho veterána. Co se s ním nejčastěji stane? Divili byste se, kolik jich stále aktivně jezdí. Příležitostně po lese, na kávu nebo na srazy. A tak by to podle mě mělo být. Jak mi řekl loni na podzim Matthias z Hamburku: „Nemůžeš prostě ignorovat fakt, proč ta kola vznikla.“ Howgh.
Nekupuj šrot, jdi po kvalitě
Sbírání má Honza Čapek v malíku. Průmyslový designér ověnčený cenami Czech Grand Design zahořel pro horské kolo záhy po revoluci a patří tak do naší party. Na svém Scottu Peak vyrážel z rodného Turnova nejčastěji do Českého ráje. Během studií na šperkárně přišel životní zlom. „Do školy přijel hledat výpomoc do své šperkařské dílny Čechoameričan žijící v New Yorku na Manhattanu a já na to na dva roky kývl.“ Český ráj záhy vystřídal Central Park, Scotta vysněný žlutý Cannondale F700 za 1500 dolarů z malého obchůdku Sid’s Bikes, české trafiky ty americké s Mountain Bike Action a dalšími dobovými periodiky v nabídce.
Bavíme se spolu o tipech, jak přistupovat ke sbírání. „Zamiloval jsem se nejprve do porcelánu, pak do skla a nakonec do retro horských kol. U všeho platí jedno zásadní pravidlo: jít po kvalitě.“ Podle Honzy nadšenci (ať už do skla nebo do kol) nikdy nic nevyhodí, a je tak u nich ukryto plno pokladů. Co z toho plyne? Nekupovat unáhleně šrot, i když se jedná o značku nebo model, po kterém naše srdce ukrutně touží. Pravděpodobnost, že se za měsíc nebo dva objeví lepší kousek z něčí garáže, je totiž obrovská. „Jen u toho prostě musíte sedět denně,“ přiznává.
Sběratelům doporučuje pečlivě ohraničit oblast zájmu a být trpělivý. „Sbírání by nemělo sklouznout do bezhlavého hromadění. Naslouchejte svým emocím a ptejte se sami sebe, co vás baví, na co máte ty nejkrásnější zážitky. U mě osobně to jsou zhruba roky 1995 až 97 strávené v New Yorku – na ty se zaměřuji.“ Honza tak potvrzuje doporučení mnoha předchůdců, například Volkera Martense z lednového čísla Vela. Ten mi líčil, jak na německém trhu raritní kola a komponenty v bezvadném stavu dlouhodobě drží svou cenu, zatímco ty obyčejné dnes těžce stagnují.