Steel Fights Back | Matthias Cada
Do dvaceti let vtěsnal Matthias Cada to, co většina sběratelů nezvládne za celý svůj život. Díky fóru MTB News (obdoba našeho bike-fora) se vrátil k horské cyklistice, zálibě svého dětství. Během sestřiny svatby pak po pár pivech vydražil na eBay kultovní rám Ritchey P-23 Team. Pak už to šlo ráz na ráz. Etapy vášní pro značky Breezer, Klein, Yeti, Fat Chance, Salsa, Steelman, WTB. Najít, koupit, nastudovat, zrepasovat, projet a zpravidla po určité době rozprodat.
Každá etapa přidala drobný střípek do mozaiky dnešního Matthiase. Z velké dílny se nedávno přestěhoval do maličké buňky na zahrádce činžovního domu v hamburské čtvrti Hoheluft. Svou sbírku drží v kompaktní podobě několika desítek špičkových a historicky hodnotných kusů. Jejich příběhy publikuje pod značkou Steel Fights Back. Nejintenzivněji jsou vidět na Instagramu, kde je také s oblibou konzumuji.
Když jsem na sklonku loňského roku plánoval cestu na sever Německa, bylo mi jasné, že se kromě Volkerova soukromého muzea potřebuji nutně zastavit také u Matthiase. Dobrá věc se podařila a já si do itineráře zapsal sraz u kávy ve stylové italské kavárně La Favorita uprostřed vibrujícího přístavního města.
Osud nám ke kávě připravil malý rodinný icebreaker. Já cestou na sever navštívil německou větev své rodiny bydlící nedaleko Wolfsburgu. Matthias kontroval předky z jižních Čech, kteří v minulém století přesídlili do Bavorska. Dokonce přidal historku o německých úřednících disponujících psacími stroji bez háčků a čárek nad písmenky. Díky nim se dnes jmenuje Cada a nikoliv Čada. Z Bavorska to rodinu v osmdesátých letech zaválo za prací do západního Berlína. A malý Matthias zde našel svůj první bajkový revír.
Bajkování na ruinách Berliner Mauer
Horská cyklistika se ocitla v hledáčku Západoberlíňanů ještě před pádem zdi. Tamní cyklo obchody byly zásobovány zbožím ze Států, ve výlohách se nejčastěji točila kola střední třídy vybavená sadami Shimano DX a XT. Když se do toho později obul na závodních okruzích Thomas Frischknecht, přišla hotová mánie a obliba tlustých gum se v celém Německu na západ od železné opony ještě více rozšířila. Že to byl Švýcar, nikdo tehdá neřešil.
Matthias dostal své první horské kolo v pěti letech. Psal se rok 1986, do pádu zdi bylo ještě daleko. S tátou a později s kamarády objevovali svět obehnaný totalitní bariérou. Nejoblíbenějším revírem se stal Grunewaldský les s kopcem Teufelsberg navršeným z válečných trosek a nedaleké okolí jezera Wannsee. Berlínští cyklisté se v těchto místech prohánějí dodnes.
V roce 1989 padla zeď a začaly se dít věci. „Naše rodina bydlela blízko hranice. S kamarády nás to táhlo do neprobádaných prostor za ní. Byl to úplný bizár, bláznivý a nebezpečný, když na to teď vzpomínám,” hodnotí Matthias období krátce po pádu východoněmeckého režimu.
„Rusové odešli ze země a nechali ve svých vojenských prostorech infrastrukturu, techniku a dokonce i některé zbraně. Kromě toho tam nebylo nic, žádné vesnice, jen lesy, řeky a jezera. Ideální pro partu průzkumníků na horských kolech,” dodává. Když už přeci jen vyjeli z vojenského prostoru do civilizace, působili prý na východě jako parta mimozemšťanů.
Objevování neznámých krajin v sedle horského kola je to, co Matthias dnes považuje za esenci svého mládí. Vedle toho figuruje táta jako velký cyklistický vzor, který byl schopen synka posadit v Berlíně na kolo a zavelet směr Mnichov. Návštěva tetiček a strýčků pěkně „za svý”.
Za první MTB, ke kterému měl speciální vztah, označuje Matthias německý Stevens. To ho hned přivádí k oslímu můstku, jeho nynější hamburské adrese. Firma odsud totiž pochází. „Za peníze z brigád jsem ho postupně osazoval lepšími díly. Dodnes si pamatuju, jaký to byl rozdíl, když obyčejné platformy nahradily nášlapné pedály a Véčka zase hydraulické Magury. Za ty tehdy velké peníze to opravdu stálo,” říká, a pak se zachmuří.
Stevens totiž jednoho dne beze stopy zmizel. „Výjimečně jsem se na něm svezl do školy, a tam mi ho někdo ukradl. Na nové vymazlené kolo nebyly peníze, moje první cyklistické období tak skončilo na konci devadesátých let surově.”
Breezer, Syncros a bída
Prázdný prostor vyplnilo studium a tak trošku jiná technika. Z Matthiase se stal DJ, přehazovačky a hydraulické brzdy nahradily gramce, zesilovače a reprobedny. Vesmír tomu tak chtěl, zpátečku zavelel zařadit zhruba po deseti letech.
„Narodila se nám dcerka a můj čas najednou zpomalil. Rodičovské povinnosti jsem si chvílemi krátil chytrým telefonem s nalistovaným aukčním serverem eBay. Odtud bylo k návratu k horským kolům už jen pár krůčků,” usmívá se Matthias.
Vzpomínky na horské kolo Stevens a také na tátova Breezera Lightning ožívaly při pohledu na lákavé fotografie u on-line aukcí. „Pátral jsem dál a našel fórum MTB News. I tady se daly koupit zajímavé komponenty, dokonce o dost levněji, než v době mého mládí. Nešlo odolat.”
Jako první se rozhodl Matthias vzkřísit z ničeho tátovo kolo. „Koupil jsem ocelový rám Breezer ze začátku devadesátek, osadil ho novějšími hliníkovými komponenty Syncros a Race Face a dostal za to na MTB News hroznou bídu. S datem výroby rámu se to osazení šeredně bilo, s moji pamětí ani trošku. Přesně tak jsme to s tátou vozili,” vysvětluje Matthias.
První nezdar ho nezlomil, Breezerů nakonec posbíral šest nebo sedm. Ale hlavně si v té době našel krámek Guten Biken, kde byl retro kolům nakloněný personál. V pátek večer po zavíračce se tam otevírala pivka a debatovalo o kolech. První nesmělé krůčky směrem k dokonalosti.
Ritchey, svatba a pivko
Jako další si vzal Matthias na paškál Garyho Kleina. Období masivních hliníkových trubek však nemělo dlouhého trvání. Něco velkého totiž viselo ve vzduchu. „Na eBay se objevil mosazí pájený rám Ritchey P23 Team bez originálního laku. Aukce končila v den, kdy se vdávala moje sestra. Uprostřed svatebního veselí, posilněn mnoha pivy, jsem ten rám vyhrál. Když ale přišlo, už za střízliva, na placení finální sumy včetně dopravy ze Spojených států a cla… přepadla mě pochybnost, jestli je tohle ta hra, kterou chci hrát,” vzpomíná Matthias.
Po přistání v Německu šel Ritchey do černé barvy a stalo se z něj rychlé městské kolo. Naštěstí jen na rok. V hlavě se Matthiasovi začala klubat myšlenka poznat historii tohoto unikátního kusu.
Podle výrobního čísla 0P14 se dozvěděl, že vlastní jeden z prvních rámů P23 (a nízké číslo je mezi sběrateli sakra ceněné). Díky němu vypátral v historii aukcí původního majitele, který prý zkraje devadesátek pomáhal stavět rámy Ritchey v dílně ve Woodside. Aura, kterou tenkrát modely označené písmenem „P” získaly, byla obrovská. Zásluhu na tom nesla partička týmových jezdců v čele s mistrovskou trojicí Don Myrah, Henrik Djernis a Thomas Frischknecht (už tu o něm byla řeč).
Po důkladném sběru informací padlo rozhodnutí postavit rám v setupu, který v roce 1989 dovezl právě Dona Myraha ke zlatu na prvním amatérském mistrovství světa horských v kalifornských Mammoth Mountains. Původní plán poslat rám přes Atlantik Ricku Stefanimu, dvornímu lakýrníkovi Toma Ritcheyho a Steva Pottse, zhatila cenovka. Důstojná náhrada se však objevila v Evropě téměř za humny.
„Lakování jsem nakonec domluvil u Geritta Hardtkeho ze Cycle Art Berlin, tovární samolepky objednal v Británii a ty sponzorské vyrobil svépomocí. Výsledek mnohonásobně předčil očekávání, zbývalo ‚jen‘ sehnat dobové díly.”
Rám s fungl novým lakem nešlo osadit jinak, než kvalitou NOS (pozn. zkratka pro new old stock, neboli nové, nejeté díly). „Největším oříškem bylo sehnat bílé sedlo Avocet Racing II,” vzpomíná Matthias a dodává, že po finálním osazení a projetí kola vzala tenká běloskvoucí kůže sedla za své. Barevně se přiblížilo jeho černým cyklistickým kraťasům, což radost z dobře odvedené práce rozhodně nezkazilo.
Uznání komunity na sebe nenechalo dlouho čekat. Členové fóra MTB News ocenili repliku mistrovské P23 titulem „retro kolo měsíce”. Matthias se s chutí zavrtal do historie a tím odstartovalo jeho intenzivní devadesátkové období s Tomem Ritcheym, dalšími velikány a jejich tvorbou.”
První Mona Lisa
Leonardo da Vinci nakreslil Mona Lisu a zajistil si tak nesmrtelnost. Matthias kráčí v jeho šlépějích, jen místo štětce a palety třímá sadu imbusových a stranových klíčů. Nadsázka? Ne tak uplně. „Ritchey P23 byla má první Mona Lisa. Začal jsem tak označovat unikátní kola z pohledu mé svaté trojice: jízdních vlastností, historie a estetiky. Mistrovská díla dotažená do každičkého detailu,” říká.
Na rozdíl od pařížského Louvru však své Mony Lisy nevěší na zeď. Jezdí na nich, pokračuje v psaní jejich příběhů, čas od času přidá šrám a vůbec nic si z toho nedělá. „Neměli bychom ignorovat důvod, proč ta kola vznikla,” vysvětluje rozhodně.
Když už je řeč o přístupu ke sbírání, jednu věc by se od Matthiase mohl leckdo (včetně mě) učit. Tou je nelpění. „S koly Ritchey jsem to dotáhl až k modelu P21 Team. Ten je svatým grálem všech sběratelů značky. Můj má navíc opět velmi nízké výrobní číslo 0P46,” popisuje sběratelskou etapu, kterou ovšem dávno odvál čas. Kola s TR ve znaku prodal téměř všechna, nechal si jen ty ze škatulky Mona Lisa. Bylo třeba se posunout o kus dál.
Hlubinný ponor do historie pokračoval skrze značky Salsa a Bontrager. „Kamarád z Hamburku mi prodal dva ikonické rámy Salsa Jelly Bean a Bontrager OR osazené krásnými vidlicemi Bontrager Switchblade. První měl sloping, druhý krátkou hlavu a vodorovnou horní rámovku. Během stavby jsem ty geometrie porovnával a přemýšlel o myšlenkových pochodech Rosse Shafera a Keitha Bontragera. Bylo to jako objevovat úplně nové světy,” vzpomíná Matthias.
Na obou rámech ho fascinovalo množství „custom” vychytávek a s tím spjatá jistá aura tajemna. „Tom Ritchey má všechno popsané v katalozích. Najít informace o tvorbě otců zakladatelů, Rosse, Keitha a dalších, stojí podstatně větší úsilí. Úměrně tomu ale roste radost z poznání a síla příběhů.”
Steel Fights Back
Během shánění informací o nových přírůstcích do sbírky narazil Matthias na článek Steel Fights Back. Vyšel roku 1990 v časopise Mountain Bike Action a pojednává právě o modelu Bontrager Off Road a o vizích jeho stavitele. „Keith Bontrager věří, že ocel má v konstrukci horských kol budoucnost, a že zastaralé jsou metody výroby rámů, nikoli materiály samotné,” píše se v něm doslova. Dnešní doba dává Keithovi za pravdu. Ocel žije, stále se posouvá kupředu, a vůbec nevadí, že se z masovky proměnila na exkluzivní materiál pro nadšence do poctivé rámařiny.
Matthiasovi přinesla tato etapa objev světa garážových stavitelů let osmdesátých. Úplně odlišné přístupy ke stavbě rámů. Kus vzácné historie, která neleží na každém rohu. Začal obchodovat se sběrateli ze Států a do Evropy se díky němu dostala řada unikátů. Někdy, pravda, za hodně krvavé peníze. „Především kluci z Kalifornie moc dobře vědí, jak je trh v Evropě chudý na kultovní americká kola. Nebáli se mi to napálit a já málokdy odolal,” usmívá se.
Jak se dostával ke stále zajímavějším kolům s košatými příběhy, přišla potřeba sdílení nejen na MTB News. Matthias vzpomněl na článek Steel Fights Back, uplatnil své „skills” profi marketéra a během tří let vybudoval stejnojmennou značku. Jejím středobodem se stal nejprve web a poté instagramový profil. „Mému sbírání to dodalo úplně nový rozměr. Mezi lety 2017 a 2019 věci nabraly spád. S publicitou se začaly sypat nabídky na koupi dalších a dalších kultovních kol. A do toho přišel Oskar.”
Druhé dítě, chlapeček Oskar, se do rodiny narodilo s vrozenou genetickou vadou. Matthias ani jeho žena o ní nevěděli. Když už ho ale pozvali na svět, chtěli mu ho udělat tím nejlepším místem k žití. Byť jen na omezený čas. „Pracoval jsem vážně tvrdě, přes den v marketingové agentuře a odpoledne doma. Když pak v našem bytě večer všechno ztichlo, vytrácel jsem se do dílny otevřít si pivko a stavět kola. To mě drželo nad vodou,” říká otevřeně.
Jeho web v té době explodoval příběhy nově postavených unikátů. „Většina rodin by takové dítě neměla, nám ale ten rok a půl s Oskarem hodně dal. Vážíme si naprosto běžných věcí, třeba toho, že spolu jako rodina jezdíme na kole. Pohyb je pro nás jednou z cest, jak si udržet dobré zdraví,” uzavírá tuto etapu Matthias.
WTB, Steve Potts… a co dál?
Za pandemie COVID-19 se svět obrátil vzhůru nohama. Matthias si na jejím počátku vystřihl ukázkový kotrmelec. Vyrazil do Států na návštěvu posvátných míst horské cyklistiky. „Přiletěli jsme s kamarádem do Kalifornie a okamžitě se vypravili na Mount Tamalpais. Po návratu do civilizace jsme v televizi zaslechli Donalda Trumpa, jak vyhlašuje zákaz cestování. Znamenalo to okamžitě sbalit kufry a po čtyřiadvaceti hodinách odletět zpátky do Německa,” vzpomíná.
Následné období lockdownového ticha prožil po svém, částečně u montážního stojanu a částečně v online prostoru. „Kmital jsem mezi naším bytem a nedalekou dílnou s plným batohem. Bylo z čeho brát, v krabicích jsem měl plno rámů a součástek. Každý víkend z toho bylo jedno nové kolo, spousta fotek a příběhů na Instagram.”
Blížíme se k závěru a k zatím poslední etapě, poslední vrstvě, kterou Matthias ve svém sběratelském bádání odkryl. Byla a dodnes je ve znamení Steva Pottse. Tenhle chlapík stavěl rámy pro kultovní značku WTB a se svářečkou ve své soukromé dílně čaruje dodnes. Jeho geometrie předběhly dobu a (nejen) proto ho znalci historie horské cyklistiky považují za jednoho z nejlepších a nejinovativnějších rámařů vůbec. Za pětačtyřicet let postavil méně jak pět tisíc rámů a dostat se byť jen k jedinému kousku je malý zázrak..
Matthiasovi přihrála štěstěna první vysněné WTB Phoenix v ideální velikosti osmnáct palců po sakra dlouhém a vyčerpávajícím hledání. Doma měl sice dva Phoenixe 12 a 15 palců a dokonce si je s kilometr dlouhou sedlovkou poskládat a projekt. Asi ale tušíte, že to nebylo úplně to pravé. „Kamarád zavolal s nabídkou a mně trvalo přesně dvě sekundy říct: ‚Chci ho‘. K rámu jsem získal kultovní součástky, ikonické hlavové složení WTB King, představec WTB Powerband nebo zapletená kola s náboji WTB Classic a plášti WTB Nanoraptor.”
Jako naschvál se to stalo těsně před odjezdem rodinnou dovolenou. Phoenix si tak musel na stavbu chvíli počkat. „Celou dobu mi v hlavě vrtala otázka, jestli jezdí opravdu tak skvěle, jak se říká. Po návratu jsem se okamžitě pustil do práce a zjistil, že zkazky nelhaly! Je neskutečně stabilní a předvídatelný, parádně jede v přímém směru, snadno se ovládá v zatáčkách,” říká Matthias a dodává, že se jedná o nejvyváženější stroj, na jakém kdy jel.
A co dál? Existuje nepsané pravidlo, že jakmile získáte první vysněný kousek nějaké značky, začnou se k vám stahovat další. Tak se stalo i v případě kol WTB a Steve Potts. Dnes Matthias přiznává, že výrazně zpomalil. Už teď část svých zásob rozprodal. Kola sběratelům, krabice se součástkami na bleších trzích. „Velkou dílnu jsem zrušil a přesunul se do malé buňky na zahradě. Tady mám svůj ‚Ruhe Punkt‘. Mé plány počítají s další redukcí, nepustil bych svá oblíbená kola WTB, Steve Potts a Ritchey. Bez ostatních si svou sbírku představit dovedu,” rýsuje své další úvahy Matthias.
Abychom ale nekončili chmurně, prozraďme, že chystá i jeden velký nákup. Kolo od Charlieho Cunninghama. Velký a dosud nesplněný sen. „V Charlieho dílně vzniklo jen zhruba sto osmdesát pět rámů osazených velmi specifickými díly. Prý jezdí ještě lépe, než Phoenix. Postavit jeden jediný kus ale vyžaduje značnou expertýzu a zhruba dvacet tisíc euro na účtu. Už dvakrát jsem nabídku na koupi odmítl, teď se cítím připraven.” Vize by byly.
Už zpátky v Liberci otevírám instagramový profil Steel Fights Back a trefuje mě post, ve kterém se to píše černé na bílém. Hledá se Cunningham! Prý to může být logický konec Matthiasova sbírání. Já si přeju, aby nebyl.
Proč to děláš?
Matthias v životě vystřídal pěknou řádku objektů své sběratelské vášně. Breezer na úplném začátku, Ritchey, který ho katapultoval do první ligy, WTB a Steve Potts – opravdový klub vyvolených. Mezitím mnoho, mnoho dalších. „Každá značka mě něco naučila. Díky nim jsem se dotkl historie závodního cross-country, naučil se hledat v katalozích a časopisech informace potřebné ke stavbě dobově autentických kol, poznal, která kola jsou opravdu vzácná a která jezdí nad očekávání.”
Obdivuje řemeslo svářečů, lakýrníků a v neposlední řadě konstruktérů – vizionářů, kteří v osmdesátých letech kreslili nadčasové geometrie. Jeho oblíbený Steve Potts patří mezi ty nejvíce respektované. „Nikdo ze sběratelů neprodá jeho rám jen tak, nejčastěji je to něco za něco. Lov se vším tím vzrušením a uspokojením, když najdeš to, co hledáš.”
Dobově korektní sběratel Matthias je i není. Někdy postaví kolo podle fotky z časopisu tak věrně, že i délka lanek sedí na milimetr. Jindy zase s klidem sáhne po replice vzácného dílu. „Názory na používání dílů inspirovaných historií se různí. Mě ale baví. Vznikají v dílnách nadšenců, kteří s respektem uchovávají ducha doby před třiceti a více lety. Někdy dokonce repliky lépe vypadají nebo jsou kvalitnější než samotné originály.“
Co ho určitě nebaví jsou „wall hanger” projekty. Nic, co by jen viselo na zdi, nemá v Matthiasově sbírce místo. „Horská kola vznikla, aby jezdila – toho se při sbírání držím. Těší mě, když nový přírůstek sundám z montážního stojanu a projedu ho po okolí. Vyrážím nejčastěji sám nebo s parťáky na gravelech užít si stezky kolem Hamburku.” Radost z jízdy je ta nejdůležitější komponenta celého mixu. Jak dokončený projekt na stezce nevykouzlí úsměv na tváři, putuje zpravidla brzy o dům dál. A mimochodem, zde se nám vrací stará dobrá pravda, že štěrkolety jsou znovuzrozené devadesátkové bajky – ve své čistotě a jednoduchosti.
Na závěr pokládám logickou otázku. Co říká žena na tvé sbírání? „Respektuje mě a důvěřuje mi, že svoji vášeň udržím v rozumných mezích. Vidí totiž, kolik mi to dává zpět. Sbírání je moje jóga a dílna klidné místo, kde mi někdy stačí jen být nebo tiše přerovnávat součástky,” uzavírá a já jen kývám na znamení souhlasu.