Vintage Mountain Bike Workshop | Tasshi Denis
V osmdesátých letech se horská cyklistika začala pomalu ale jistě otevírat světu. Z undergroundové záliby hrstky vlasatých nadšenců pálících gumy a vazelínu zadních torpédových nábojů na ikonické kalifornské trati Repack se stal regulérní průmysl. Nejprve byl malý, plný nadšenců a inovátorů. Později vyrostl a stal se místem pro velké hochy s ostrými lokty. Kola z té doby působí v kontrastu s těmi dnešními jako z jiného světa. Mají své kouzlo, jak mi ukázal Tasshi Dennis, sběratel kol z Boulderu v Coloradu.
Zaměřuje se na časy, kdy Tom Ritchey, Joe Breeze, Charlie Cunningham nebo Ross Shafer svařovali své rámy pro kámoše. Žádné výkazy zisků a ztrát a taky žádné hypotéky, jen čisté řemeslo. Rozhovor jsme s Tasshim vedli online v šest hodin ráno coloradského času, přesto si na jeho konci neodpustil malou lumpárnu, kterou mě rozhodil na zbytek dne.
„Chceš vidět dílnu a část sbírky? Tak počkej, musím vypojit notebook z nabíječky.“ A šli jsme. Virtuálně. První jsem spatřil místnost s osmdesátkovými Cunninghamy, Salsami a dalšími šperky, které jsou, věku navzdory, stále v provozu. Potom, o patro výš, dílnu se soustruhy, svářečkou a dalšími užitečnými nástroji. Žádná moderna, všechno ze stejné doby, kdy vznikala Tasshiho unikátní sbírková kola, která psaly dějiny.
Tasshi, vzpomeneš si, kdy jsi poprvé pořádně přičichl k horské cyklistice?
Na konci osmdesátých let jsem opustil rodný stát Washington a vydal se za studiem na California Institute of Technology v Pasadeně. Už doma jsem jezdil na horském kole, ale tento krok mě dovedl přímo do centra nově vznikajícího odvětví cyklistického průmyslu. Nedaleko sídlily firmy jako GT, Yeti, Mantis nebo Brave Cycles a také Mountain Bike Action, jedno z nejvýznamnějších periodik celosvětově. Chodil jsem na jejich akce a cítil se být součástí toho všeho. Dodnes na to vzpomínám jako na ohromně zajímavé časy plné krásných kol, která jsem si jako student nemohl dovolit. Semínko sběratelské vášně bylo zaseto. I když je zajímavé, že se nakonec realizuji především na kolech starších téměř o dekádu.
Byl jsi nadšenec do horských kol, studoval jsi techniku. Protnulo se to někde?
Z CalTechu jsem pokračoval na Rice University v Houstonu, což je místo, kam jako cyklista vážně nechceš. Měli tam ale skvělé dílny vybavené špičkovými CNC stroji. Ideální pro mé experimenty s výrobou CNC dílů, které tenkrát v cyklistickém průmyslu ohromně frčely. Cítil jsem se s trochou nadsázky jako druhý John Grafton (pozn. autora: progresivní americký výrobce dílů, dnes velice ceněných). Když pak Specialized uvedl na trh svůj první celoodpružený Stumpjumper FSR, napadlo mě zkusit vyrobit něco podobného, jen téměř výhradně z CNC dílů. Podařilo se a dodnes to kolo mám ve sbírce. Ze všech těch zkušeností nabitých v univerzitních dílnách dodnes čerpám při repasích vzácných osmdesátkových horských kol.
Kdy ses začal vracet do minulosti, myšleno nakupovat stará horská kola?
Bylo to zhruba v roce 1999. Po dokončení doktorátu jsem nastoupil na ,postdoc‘ pozici v National Institute of Standards and Technology v Boulderu v Coloradu a rázem se opět ocitl v centru dění. A také v srdci svérázné závodní komunity. Začala mě intenzivně zajímat rámařina, zainvestoval jsem do výbavy a udělal si v garáži svou vlastní malou dílnu.
Paralelně k tomu mě přepadla touha začít sbírat kola z mládí. Ty tehdy nedostupné Yeti, Mantisy nebo Answer Manitou. Všechny se už daly sehnat za zlomky prodejních cen na tehdy začínajícím ebay ale i na místních blešácích. Sběratelů, bláznů jako já, bylo pomálu. Doma se mi začala kupit kola i krabice s díly. Najednou jsem anodizované CNC díly amerických garážovek nakupoval po krabicích, kus za deset dolarů. Nemohl jsem je tam nechat, i když sám na svá kola montuji hlavně klasiku ve stříbrné a černé. Významným milníkem pro mě byla koupě starého kola Ritchey z roku 1981. Snažil jsem se dopídit jeho příběhu, a to se mi stalo osudným.
Ponořil ses více do historie. Systematicky, jak jsi to měl jako vědec ve zvyku
Moje pozornost se stočila na vzácná osmdesátková kola vzešlá z dílen prvních průkopníků horské cyklistiky, malosériových výrobců špičkových rámů a zakázkově stavěných kol. Máš určitě pravdu, že organizovanost hrála velkou roli v tom, kam až jsem se dostal. S každým zajímavým přírůstkem do sbírky jsem se pokoušel kontaktoval výrobce. Ptal se na historii modelu kola, na materiály nebo technické postupy při výrobě. Dařilo se mi ledasco dohledat i proto, že má kola nevznikala anonymně v obrovských sériích. Byly to unikáty, které dostaly v dílnách řádnou péči. A i díky tomu mělo každé zajímavý příběh.
Lidé jako Joe Breeze, Charlie Cunningham, Steve Potts a další neměli nikdy problém sdílet svoje vzpomínky, naopak je těšilo, když se na ně obraceli nadšenci jako já. Řek bych že se u našich rozhovorů vraceli do časů čirého nadšení, kdy ještě neměli své firmy, kola stavěli osobně na zakázku a často pro přátele. S velkým byznysem přišly starosti – jak zaplatit výplaty zaměstnancům, daně státu nebo hypotéky bance. Nezávislost byla tatam. Nemusím říkat, že jsem byl rád za každý další přírůstek do sbírky, který mi poskytl záminku s nimi zapříst řeč. Stalo se to mou novou hnací silou.
Vzpomeneš na nějaký zajímavý detail z té doby?
Od začátku mě zajímala rámařina, a tak jsem se ve svém pátrání zaměřil na materiály nebo na postupy při výrobě rámů. Každý výrobce měl svá specifika. Tom Ritchey byl vážně machr bravurně ovládající svoje řemeslo. To Keith Bontrager začínal v punkových podmínkách jako garážista samouk. On sám dodnes říká, že pokud máš osmdesátkový rám s opravdu mizernými svary, bude patrně od něj. Ross Shafer, zakladatel značky Salsa mi zase dal k dobru historku o vzniku modelu Ala Carte ve velmi žádané barvě Jelly Bean (pozn. autora na bílém základu jsou chaoticky vyskládané pruhy v rasta barvách, zelené, žluté a červené). Jednoho dne Ross svěřil své drahé polovičce návrh laku a jelikož měli oba rádi reggae, stvořili tento design. Dnes po něm touží každý sběratel horských kol z pionýrských let.
V čem jsou podle tebe osmdesátková kola tak výjimečná?
Mnozí průkopníci se postupem času propracovali k opravdu špičkovému řemeslu. Skvělým příkladem jsou podle mě kola značky Breezer. Jejich výrobce Joe Breeze byl neskutečně precizní až puntičkářský. Za celou svou kariéru postavil padesát devět rámů. Spojovaly v sobě nekompromisní funkci a skvělou estetiku, mimo jiné i díky tomu, že nebyly lakované, ale niklované. Právě ty já považuji za Cadillacy horské cyklistiky. Patří mezi sběratelské svaté grály, které psaly historii. Najdeš je na fotkách od Wende Cragg zachycujících pionýrské časy v horách kolem San Francisca i v mnoha dalších publikacích.
Další mou srdcovkou jsou na svou dobu velmi progresivní kola Charlieho Cunninghama. Těch vzniklo zhruba sto osmdesát pět. Charlie si krom hliníkových rámů vyráběl sám i velké množství dílů. Nemusel se tak držet některých standardů převzatých z jiných segmentů cyklistiky. Experimentoval s širší zadní stavbou rámů a používal vlastní zadní náboje s širší osou. Jeho Roller Cam brzdy brzdily skoro stejně dobře jako dnešní kotoučovky. Když na takovém kole jedeš, jsi unesen, jak bylo na svou dobu neuvěřitelně technologicky pokročilé. A stejný pocit měli v té době i závodní jezdci.
Jaká další kola podle tebe patří mezi nejvíce žádaná mezi sběrateli?
Lidé se nejčastěji na začátku nadchnou pro značky, které bych souhrnně nazval velkou trojkou: Yeti, Fat Chance a Klein. Jsou to skvělá kola, po kterých jsme v mládí toužili všichni a málokdo na ně dosáhl. Pokud mají dostatek nadšení, času a peněz, stráví budováním pěkné sbírky reprezentující tvorbu těchto tří legend od počátků do okamžiku převzetí velkými hráči, střízlivým odhadem minimálně pět let.
Pokud jim nadšení vytrvá, mohou se posunout do méně mainstreamových dimenzí sbírání. Ty pro mě reprezentují kola Wilderness Trail Bikes od Steva Pottse, Salsy od Rosse Shafera nebo raná tvorba Toma Ritcheyho. Dnes je lidé cení pro nekompromisní kvalitu a není vůbec jednoduché je sehnat. Po deseti letech se pak může hrstka z nich propracovat k úplným lahůdkám, špičkovým rámařům počátkům éry horské cyklistiky a raným inovátorům, které neprávem zavál prach zapomnění. Mezi ně patří rozhodně Joe Breeze a Charlie Cunningham.
Jak přistupuješ k repasím starých kol?
Jak se postupem času prohlubovaly moje vztahy s průkopníky horské cyklistiky, tak paralelně rostly moje schopnosti dobově korektně repasovat stará kola. Zaměřuji se především na zmíněné unikáty Breezer a Cunningham nebo první kousky od značek Ritchey a Salsa, i když toho mám ve své sbírce podstatně více.
Joe, Charlie a Ross mě toho hodně naučili. Charlie mi dokonce věnoval část vybavení své dílny, nástroje, přípravky, materiál, vzorky. Dá se říct, že jsem díky tomu jediný na světě, kdo dokáže dobově korektně repasovat jeho kola. Na špičkové úrovni repasí si ale zakládám u všech značek. To samozřejmě zavazuje. Měl jsem a dodnes mívám příležitosti koupit extrémně vzácná kola v tristním stavu. Při představě, že jsem schopen je uvést do muzejního stavu nejde odmítnout.
Často jsou zrezlá natolik, že musím některé rámové trubky nahradit novými. Dodržuji při tom původní technologické postupy pájení či svařování, používám autentické nástroje a materiál. Velmi často řeším přední vidlice. S nástupem odpružení mnoho jezdců pevné vidlice prostě zahodilo do šrotu. Na vzácné modely dnes už téměř nejdou sehnat. Maximálně s notnou dávkou štěstí u výrobců v garáži. Častěji si ale musím pomoci sám a vyrobit autentickou repliku. To samé platí pro představce a sedlovky. Ostatní díly z osmdesátek jsou naštěstí relativně dostupné. Nejhůř se shání originální řídítka Magura a samozřejmě dobové pláště.
Mou zásadou je u všech kol držet originální lak. Jakýkoliv nový lak nedosahuje kvalit originálu. U Breezerů a Cunninghamů to naštěstí není téma, v prvním případě byly niklované, ve druhém výrobce nechal vyniknout surový hliník. V mé dílně teď na nový život čeká na repasi devět kol obou značek a celkově čtyřicet kol. To je opravdu hodně, hodně práce.
Jak vypadá tvoje sbírka teď. Prodělala nějaký vývoj?
Celou si ji prohlédneš na mých stránkách Vintage Mountain Bike Workshop. Vznikly v roce 2013, kdy u nás ve Státech probíhal government shutdown (pozn. autora Kongres neschválil federální vládě rozpočet a ta byla nucena odstavit většinu běžných služeb, včetně těch, které poskytuje Tasshiho instituce). Chtěl jsem mít zdokumentovanou sbírku, sdílet informace o historii horské cyklistiky a konkrétních modelů kol. Paradoxně, i když ne zcela překvapivě, mi hned přistály další nabídky na odkoupení kol.
V posledních letech se ale snažím sbírku spíš kultivovat. Prodal jsem velké množství běžných kol a nechávám si především ta, která jsou historicky zajímavá a cenná. Například tím, že na nich jezdili samotní průkopníci horské cyklistiky a výrobci. Mám ve sbírce pět kol Charlieho Cunninghama a dvě Salsy Rosse Shafera. Pátrám také po kolech z dobových fotografií, skvělým pramenem je dílo už zmíněné Wende Cragg.
Podařilo se mi sehnat prototyp jednoho z technologicky nepokročilejších kol počátku devadesátých let, legendárního Specialized Epic Ultimate postaveného téměř výhradně z karbonu a titanu. Na rok 1992 byl reprezentantem extrémně vyspělých materiálů a technologií, ale také extrémně drahým špásem pro celou firmu Specialized. Z těch nejmladších sbírkových kusů jmenuji prototyp Yeti SB-66 vyvinutý pro tehdy expandující segment enduro a trail biků, vyznačující se pro značku novým systémem odpružení Dual-Link.
Mám je u sebe doma, ale i na dalších místech. Popravdě s místem trochu válčím, ale další prostory nechci. Musel bych zase nakupovat. (smích)
Jezdíš na nich, nebo jsou to muzejní kousky, na které se nesahá?
Zrovna včera jsem byl projet svůj Cunningham z roku 1986 a v jedné kamenité pasáži šel k zemi. Chci si to v našich Rocky Mountains dělat víc adrenalinové. I když tady znám už každý kámen, tedy kromě toho, který mě sundal včera. (smích) Jezdím poctivě zhruba na sedmdesáti procentech svých osmdesátkových kol. Upřímně je preferuji víc, jak ty modernější, o dekádu mladší. U nich se výrobci často předháněli s technologiemi, které je zavedly do slepých uliček. Nefungovaly. Nedávno jsem si vyzkoušel Softride a s chutí pak přesedl zpět na svého celopevného Cunninghama s drop bary.
Občas ale jezdím i na moderních kolech. Když sednu na Yeti se 150 milimetry zdvihu, tak pode mnou vyžehlí všechny nerovnosti. Jenže poprvé je to paráda, podruhé, potřetí už nuda. Za mě by si každý měl vyzkoušet návrat k úhlu hlavové trubky 72 stupňů, k pevné vidlici a maximálně 1.95 palce širokým plášťům. Udělat si z ježdění zase výzvu.
Zmiňoval jsi své webové stránky a sdílení informací. Jak moc je to pro tebe důležité?
Vnímám to jako podstatnou část své práce. Chci oživovat staré technologie a uchovávat tak historii. Pečlivě si při tom vybírám, nechci bezmyšlenkovitě hromadit. To vše je dobré pro horská kola. Zároveň ale chci své poznatky o kolech, výrobních technologiích, výrobcích nebo závodnících sdílet. Protože to je dobré pro lidi a pro naši sběratelskou komunitu. Znám i sběratele s obrovskými sbírkami, podstatně většími, než mám já, kteří si své poklady nechávají pro sebe. Myslím, že to je velká škoda.
Krom rozvoje své sbírky navazuji kontakty s dalšími nadšenci. V minulosti s Nickem Martinem z The Pro’s Closet, což byl borec provozující nedalo Boulderu obrovský obchod s moderními koly. Nick si začal postupem času všímat zákazníků, kteří na servis nosili stará a vzácná horská kola s neskutečně zajímavými příběhy. Chytlo ho to a tak se na mě obrátil s myšlenkou vybudovat v části obchodu muzeum. Pomohl jsem mu s vytipováním kol ke koupi a některá i zrepasoval. Vznikla i skvělá videa TPC Musem Series s Nedem Overendem, Missi Giove, July Furtado a dalšími závodníky. Spolupráce bohužel ustala v momentě, kdy se Nick začal z The Pro’s Closet stahovat.
Dnes mě nejvíce těší spolupráce s Johnem Watsonem, provozovatelem online magazínu The Radavist. John je zástupce nastupující generace nadšenců do starých horských kol. Krom toho, že provozuje na profesionální úrovni magazín, také skvěle fotí. Píšu pro něj články o začátcích horské cyklistiky a také o svých sbírkových kolech. To mě aktuálně naplňuje.
Kdo je Tasshi Dennis
Rodák ze státu Washington žijící od roku 1999 ve městě Boulder v Coloradu na úpatí Rocky Mountains. Vědec se zaměřením na optiku a optoelektroniku, toho času lídr projektového týmu National Institute of Standards and Technology zkoumající možnosti propojení kvantových počítačů pomocí optických sítí. Ve volném čase sběratel horských kol a jejich příběhů z éry prvních průkopníků horské cyklistiky specializující se na malosériové výrobce a inovátory, kteří výrazně předběhli svou dobu. Se systematičností vědci vlastní repasuje Tasshi kola z osmdesátých let dobovými nástroji a technologiemi s péčí pro každičký detail. Pomáhají mu v tom mimo jiné vřelé vztahy s pamětníky jako Joe Breeze, Charlie Cunningham nebo Ross Shafer. Díky nim je nejen skvělým mechanikem, ale i významným (ne-li nejvýznamnějším) kronikářem historie horské cyklistiky. Jeho sbírku najdete popsanou na webu Vintage Mountain Bike Workshop.
