Denis Stavrev | Velo 3/2023
Angličané pro ni mají výraz man cave, naši otcové by jí hezky česky nazvali trucovnou. Řeč je o místnosti, kam se my chlapi s oblibou ubíráme, když je toho na nás příliš. Pokud jsme postiženi sběratelskou mánií, pravděpodobně nám tato jeskyně (pro účely článku použijme doslovný překlad z anglického originálu) zároveň slouží jako výstavní prostor nebo depozitář sběratelského zájmu. Do jedné takové cyklo jeskyně poblíž Kladna jsem měl možnost před časem nahlédnout a s jejím stvořitelem vypít ranní kávu.
Za Denisem Stavrevem mě do vesničky poblíž Kladna zavedla prapodivná motivace. Pokud sbíráte nebo bastlíte, pokud sledujete bazary na webu nebo Marketplace na Facebooku, pochopíte mě hned. V Lounech jsem na bazosi objevil dvě devadesátkové vykopávky z kategorie kol za hubičku. Author a Rock Machine. Majitel se mi svěřil, že mívá cesty do Kladna a v ten moment přišla Denisova historická chvíle. Dva telefonáty, zařízeno. Kola přistála v Kladně a o týden později jedno z nich Denis naložil do kufru svého auta, na sedadlo spolujezdce posadil dcerku a společně vyrazili na závody v aerobiku do Železného Brodu. Kontraband zde přebral můj kolega a druhý den jej převezl do Liberce do mých rukou. Mise splněna. Pro druhý stroj jsem si dojel osobně, v batohu diktafon a láhev vína jako dar za pomoc s logistikou.
Přijde vám to povědomé nebo alespoň sympatické? Pak vězte, že se v Česku i za jeho hranicemi vyskytují chlapi, kterým není cizí utrácet na zahraničních aukčních serverech nemalé částky za vyvoněné komponenty a ikonická kola, trávit hodiny u inzerce všeho druhu s nastaveným filtrem “horské kolo do 1000 Kč”, navazovat styky s jinými sběrateli za účelem výměny nebo dokonce obrážet sběrné dvory. A velmi často po uzavření obchodu následují složité logistické operace, za které by se nemuseli stydět ani plánovači z mladoboleslavské Škodovky.
Komponenty vám totiž kdekdo ochotně zabalí a pošle, u kol už to vyžaduje jistou dávku kreativity. Po převzetí úlovku pak takoví chlapi stráví desítky až stovky hodin zavření ve své jeskyni, aby po zdařilém dotažení posledního šroubku nový přírůstek do sbírky buď projeli a uložili do depozitu (v lepším případě), nebo rozebrali a znovu přestavěli, nebo prodali, aby nezabíral místo (nový úlovek už je na cestě).
Za čtyři roky sbírání mi tito chlapíci přirostli k srdci. Baví mě dokonce o fous víc, než má vlastní devadesátková kola. Rozhodl jsem se proto chopit zmiňovaného diktafonu a jejich příběhy zvěčnit na stránkách Vela. První do rány mi přišel právě Denis.
Může za to mistrák ve Špindlu
Úzká místnost s koly úhledně vyskládanými před knihovnou ověšenou rámy, vidlicemi a dresy. Další kola zavěšená na zdech. Rohová police s oltářem věnovaným žižkovské garážovce Kangaroo. Klokaní stožárová vlajka ve firemních barvách namísto záclony. Je sychravé sobotní ráno. Denis Stavrev si zapálí a obratně zareaguje na můj dotaz týkající se jeho příjmení. “Děda do Čech přišel z Bulharska, byl tady totálně nasazený. Vyprávěl mi, jak s chlapama pracovali na stavbě obrovských nádrží na letecký petrolej. Čas od času přiletěli spojenci a vybombardovali to, takže chlapi museli uklidit a začít zdít znova. Po čtyřicátém pátém se už děda na Balkán nevrátil,” objasňuje mi svůj rodinný příběh, jehož novodobá historie je skrz naskrz prosycena cyklistikou.
Táta byl vášnivý silničář. Oba syny, mladšího Denise i staršího Michaila k pokračování cyklistické tradice svědomitě vedl. “Učil nás, jak správně šlapat, jak rozložit síly nebo jak stupňovat tempo až do finiše. Mě to moc nebavilo, zato brácha se chytnul. Ostatně na tomhle Dancelli objel plno závodů,” dodává a ukazuje na závodní silničku pověšenou na zdi.
Co se nepovedlo tátovi, nakonec vykonal starší brácha. Ostatně, pokud by se tak nestalo, stěží bychom si mohli s Denisem otevírat seriál pojednávající o vášni pro stará horská kola. “Michail začal v devadesátkách psát pro Peloton a později pro Velo, domů si vozil na testování top modely horských kol a já měl povolenku projíždět je po vesnici. V devadesátém pátém Špindlerův mlýn hostil Mistrovství Evropy v cross country, downhillu a dualu. Brácha měl visačku, dostali jsme se do zákulisí mezi závodníky a mě to tam chytlo naplno.”
Tenkrát v Krkonoších přišel velký a formující okamžik pro malého Denise. Vášeň se však naplno rozhořela, až s pravidelnou výplatou. S partou kolegů z práce vyrážel Denis pravidelně na stezky v okolí Kladna, párkrát za sezónu si vystřihnul některý z tuzemských maratonů. Nejprve na celoodpružené Meridě, pak na Scottu Boulder s šedivou FOXkou. Psala se doba šestadvacítková a kolo pro něj bylo strojem, který přináší zábavu a společenské vyžití a zároveň strojem, o který je potřeba se starat.
“Zařídil jsem si na půdě malou dílnu a postupně ji vybavil potřebným nářadím. V té době zrovna vrcholilo období zuřivého repasování starých Favoritů a vedle toho se lidi zbláznili do furtošlapů. Piplal jsem si to svoje a do toho se začal vrtat v kolech kámošů a jejich kámošů,” vzpomíná Denis a ukazuje mi stahovák na Ultra Torque kliky Campagnolo. “Nutně jsem ho potřeboval na stažení klik z bráchovy silničky. Radost z něj mám, i když nestál málo a použil jsem ho jen jednou.” Přikývnu. Budovat dílnu, spokojeně hledět, jak v ní přibývá nářadí, je balzám na duši každého správného bastlíře. Na tom se s Denisem shodneme.
Sbírání a bastlení přišlo na řadu zhruba v době, o které je řeč. “První kolo, které jsem hodně chtěl a vůbec nepotřeboval, byl Giant Cadex CFM 3 s rámem z kompozitových trubek lepených do hliníkových mufen. Takový paskvil, který se ve většině případů majiteli rozpadl,” vzpomíná Denis a během výkladu pokračuje v průzkumu dílny. U jedné z krabic se zastaví a vytáhne pravou kliku. “Vyučením jsem obráběč kovů, takže k tomu harampádí mám vztah už od školních let. Dívej, jak je ta klika provrtaná. A ty stopy po CNC mašině! Na Google jsem našel, že je z dílny Wagner Racing Austria. Levou pravděpodobně nikdy neseženu, takže další lapač prachu. Ale krásnej.”
Cyklistická skládačka Denisova mládí do sebe naplno zapadla v momentě, kdy se jeho tehdejší zaměstnavatel dostal do trablů. Osud reagoval promptně a přihrál možnost chopit se v jedné malé kladenské prodejně role mechanika. Nebylo co řešit. “Žádná speciálka to nebyla, v létě nám frčela kola, v zimě jsme brousili lyže a snowboardy,” říká Denis. Odtud to však měl už jen pár krůčků do party u Roberta Štěrby. Tam jsme se spolu před lety na Festivalu cyklistiky poprvé osobně potkali. Jak jinak, než kvůli kšeftu se starým železem, který jsme před tím upekli na ikonické facebookové skupině Urbanvelo Unlimited.
“Práce s moderními koly nemá dneska s domácím bastlením nic společného. Sofistikované vidlice, tlumiče, elektrika a ke všemu ještě vnitřní vedení kabeláže, to je největší peklo. Když máš profi servis, jsi v pohodě, správné nářadí za tebe zvládne půlku práce. Dělat to pro kámoše doma na koleni už preventivně odmítám,” směje se Denis, napije se kafe a zamáčkne slzu.
“U Roberta jsem strávil tři roky života ve skvělé partě a s šéfem srdcařem. Byla to vysoká škola mechaničiny. Ostatně brácha mi od té doby nadává, že jsem přehnaný perfekcionista.” Všechno má svůj začátek a konec. Před rokem se Denis s Robertem rozloučil, seknul s dojížděním po jižní spojce a našel si práci za humny. Na podzimním Festivalu cyklistiky ho ale letos zase potkáte, i když už jen jako jednoho z těch podivínů, kteří dorazili na železném oři s dávno přežitým průměrem obručí.
Na závěr našeho povídání nakouknu do zahradní kůlny, ve které se nachází dílna na špinavou práci. Jeskyně je prý jen na fajnové dodělávky. Denis ještě před mým odjezdem vydává rezolutní prohlášení. “Dostal jsem se do stádia, kdy přestávám mít místo na nové přírůstky. Už nic kupovat nebudu a věci, které pro mě nemají morální hodnotu vyfotím a nahraju na bazar. Maximálně doladím to, co jsi viděl v jeskyni a v létě na tom budeme jezdit s bráchou, s rodinou nebo s kámošem Marianem po okolních stezkách.” Howgh. Podání ruky a vyrážím zpět na sever.
Čtvrt roku poté sepisuju tento článek. Na Messengeru mi pípne zpráva odeslaná z Denisovy jeskyně doplněná o fotky nových přírůstků. “Červený Cannondale F700 pro bráchovu ženu, nový lak od Viktora z Urbanvelo Unlimited, repasovaný headshok, bude to krásný kolo. Cannondale Killer V 500, Author Sector, už druhý, Author Magic 06 a Giant Cadex CFM 1. Bylo to silnější než já.” Chápavě přitakávám. Osobně se teď nacházím ve fázi “Už nic kupovat nebudu”. I muži mohou mít svůj cyklus.
Proč to děláš?
V Denisově jeskyni je kousek od všeho. Najde se v ní nostalgie. Máme to tak všichni a nemusíme zrovna sbírat horská kola. Stejné je to prý i u sběratelů automobilových veteránů, nepoměrně většího a slavnějšího segmentu trhu. Jednoduše všichni tíhneme ke strojům, které jsme jako mladí vídali ve výlohách obchodů, na ulicích nebo na závodních tratích, ke strojům, které pro nás byly nedostižným snem. Slušná horská kola z té doby se však dnes dají mnohdy sehnat za cenu rodinného oběda v lepší restauraci. Sen se opožděně stal realitou.
Dalším střípkem skládačky je svoboda. “Stavíš kolo a cítíš se u toho maximálně svobodný. Je to tvoje dílo a nikdo ti do toho nemluví,” zamýšlí se Denis nad svou motivací. “Kdybych o nás měl natočit dokument a najít pro něj název, volil bych ‚Muži zírající na kola‘. Postavíš kolo, hodiny se na něj díváš a opájíš se vlastní dokonalostí. Vyzařuje z toho tichý klid, který můžeš zažít sám, nebo si k tomu pozvat parťáka. Dáte si v jeskyni kafe, pokecáte a hned je svět v pořádku.”
Velkou roli hraje v Denisově pohledu na sběratelství poměrně banální věc. “Kola a komponenty, vše, co tu vidíš, se mi jednoduše líbí. Visí tu na zdech krásně provedené silničky Ciöcc, ve kterých je kus rodinné historie. V krabicích mám schované technické šperky, které nemají praktické užití na žádném z mých kol, ale ukrývají v sobě morální hodnotu, práci mnoha lidí ve vývoji, ve výrobě, na prodejnách a v dílnách.”
Přes veškerý respekt ke staré technice Denis čas od času krabice protřídí a to, co už pro něj hodnotu nemá, posílá dál. Obchod se součástkami mu přináší v drtivé většině sdílenou radost více než významný výdělek. A celkovou radost z ušlechtilého koníčku násobí okamžiky, kdy přijde ten správný čas nafouknout pneumatiky a vyrazit do lesa na stezky. Žádné (byť oprávněné) výhrady k jízdním vlastnostem dvě nebo tři dekády starých horských kol takové okamžiky nezkazí. Ostatně, jezdili jsme na nich všichni, kterým dnes táhne na čtyřicet plus.