Petr Švejda
Doutnající uhlík čekající kdesi v koutě na závan větru, který mu dá zahořet. Těmito slovy mi Petr Švejda popisuje svou vášeň pro retro kola. Devadesátá leta položila základy ohniště, které se naplno rozhořelo v momentě vybudování dílny vedle rodinného domku. Když má chlap prostor, musí ho smysluplně zaplnit. Třeba koly v značky Cannondale, jako se to stalo v Petrově případě.
Poprvé jsme spolu hovořili po telefonu. Jak jinak než kvůli horskému kolu z Bedfordu s ikonickým nápisem Handmade in USA na rámu. Měl jsem v dílně navíc jedno SuperV800 a osud tomu chtěl, aby našlo svůj nový domov právě u Petra. „Ahoj, měl bych zájem o SuperVéčko. Ale víš, nemůžu si ho koupit, mám těch kol fakt moc,“ se smutkem v hlase mi oznámil hlas na druhé straně sluchátka. Následoval výčet kol stojících v garáži a závazek, že některá z nich budou na prodej. Pokud bychom si tedy plácli. V tu chvíli mě začalo zajímat, co mi to volá za týpečka a jaký je jeho životní příběh.
Střih. SuperVéčko našlo nový domov. S Petrem natáčíme rozhovor online a já mimoděk zmiňuji název jednoho z největších německých inzertních serverů KleinAnzeigen. Za týden už mu vyjednávám dvě snová kola z dětství, modrozelený Klein Attitude ročník 1994 z Basileje a modrý Cannondale Raven z Mnichova. Co bych neudělal pro kamaráda, kterému nejde na KleinAZ založit účet. Říkám si u toho: „Jak tenká je hranice mezi vášní a pošetilostí?“ Netuším. Ale vím, že nejskvělejší věci na světě v sobě mají kousek od obojího.
Nejšťastnější dítě na světě
Začalo to, jak jinak, v devadesátkách. „S našima a s o dva roky starším bráchou jsme bydleli jen pár kilometrů od hranic s Bavorskem. Do cykloobchodů ve Zwieselu nebo v Regenu to nebylo daleko. Jezdili jsme tam obhlížet kola a vraceli se s batohy nacpanými prospekty. Mám je dodnes, nejstarší z roku 1990,“ otevírá svůj příběh Petr. V té době sedlal Favoritku, ale blýskalo se na lepší, bikové časy. „Krátce po revoluci dostal kamarád horské kolo na sadě Shimano Deore LX. Na tehdejší dobu něco nevídaného, zeslabované trubky, kované kliky, indexové páčky. Nebál se ho půjčovat, což na tom všem bylo to nejlepší. Doslova jsme se o něj prali.“
Když Petrovi rodiče u obou kluků spatřili zájem, vzali je na výlet do Prahy. Psal se rok 1991, cílová destinace Náměstí Republiky, obchodní dům Kotva. Klukům vybrali Anleny Escape na sadě Suntour s 21 převody a jelo se domů. „Vracel jsem se na Šumavu jako nejšťastnější dítě na světě. Ani trochu mě netrápilo, že na výběr byly pouze velikosti M a XL a prozřetelní rodiče šli na jistotu. Tím myslím XLko, do kterého přece mladej co nevidět doroste,“ líčí s úsměvem Petr a já přikyvuji. Okamžitě se mi vybaví vzpomínka na obří Esku Progres, kterou mi rodiče pořídili k desátým narozeninám a na bolest, kterou jízda na ni přinášela. S železnou pravidelností, při každém zastavení, se totiž můj rozkrok setkával s horní rámovou trubkou. Au.
Zpět ale do šumavských hvozdů k báječným hochům na létajících strojích. „Horské kolo nás pohltilo, poklidné výlety střídaly drsné zkoušky, co všechno naše stroje vydrží. Zabrat dostávaly vážně fest,“ říká Petr a navazuje odpovědí na moji tradiční otázku. „Ježdění byl jeden velký neprobádaný prostor, rozborky a sborky našich kol druhý, neméně zajímavý. Bavilo mě obojí,” dodává s tím, že ostatně nebylo jiné volby. Cykloobchody se na začátku devadesátek začínaly plnit součástkami velmi pomalu. Pokud na kole zahořelo něco, co nebylo běžně k dostání, muselo se improvizovat. „K tomu jsem jako kluk z vesnického statku neměl daleko. Táta trávil hodně času v dílně, měl v ní ponk, haldu nářadí, opravoval zemědělské stroje a ještě k tomu všemu byl vášnivým cyklistou. O vzor bylo postaráno.”
Pomalu zvedáme kotvy a opouštíme období pionýrských let krátce po revoluci. Musela to být neskutečná doba, říkám si. Petr přikyvuje. „Dnes už mi to přijde úsměvné, tenkrát nám ale trojplacka 48-38-28 se sedmikolečkem 12-30 daly neskutečnou svobodu. Jak nahoru do kopce, tak z kopce dolů. Můj kamarád Pavel pak měl jednu z prvních odpružených vidlic Marzocchi, model PF1. Neskutečný tuning a další porce svobody navíc.”
Sny dětství
Říkám si při psaní těchto řádků: „Přiznejte se, kdo tohle nezažil?” Hrkal jsem se na kole s pevnou vidlicí po Jizerkách a toužil po odpružení, lamentoval nad brzdnou silou cantíků a tajně pokukovat po vysněných paralelogramových véčkách. Petr podruhé přikyvuje. „Z peněz vydělaných na brigádách jsem pořizoval součástky a vylepšoval jimi svého Anlena. Vydržel mi pět let. Následoval Hot Rock s elastomerovou vidlicí Fastrax a později německé RS Topline osazené mixem Shimano Deore LX a XT. Sny však byly úplně jinde.”
Není to poprvé, co během nabírání materiálu pro seriál padá jméno ikonické speciálky Cyklo 69 a značek horských kol, které zde v devadesátých letech stály na place. Specialized, Scott a… Cannondale. Ty Petrovi učarovaly nejvíc. „S prvním pořádným Cannondalem jsem se potkal už v roce 1994 v Klatovech na místním závodě. Dostal mě svou brutální rámovou trubkou. Průměr sedmdesát milimetrů snad tenkrát nikdo jiný neměl,” vzpomíná a přihazuje další dvě hliníkové ikony Klein Attitude a Scott SuperAmerica. „Zírali jsme na ně s otevřenou pusou na druhé straně hranice. Dodnes mám před očima výlohy tehdejších cykloobchodů i ty nedosažitelné ceny. Klein stál tolik, co nová Škoda Favorit.”
Zatímco Petr snil, postupně ladil svoje RS Topline k obrazu svému. „V Plzni jsem rád chodil do Ebola Bikes. Tehdy drželi zastoupení značky Hot Chili, německých hliníkových mágů s parádními celoodpruženými modely. Na eReSo jsem tam koupil sedlovku Roox, široké pláště Specialized a červené Magury HS 33, dodnes je mám na jednom z Cannondalů,” říká Petr. S touto výbavou se už dalo objet Krále Šumavy nebo se spouštět z šumavských strání střemhlav dolů. To druhé nakonec převážilo.
„Hromadné závody mě nechytly. Jezdit podle svého a užívat si technických pasáží mi dávalo víc. Od mala jsem pokoušel limity svých kol i sebe samého. Sestřičky v klatovské nemocnici mě ostatně znaly jménem. Na šití jsem k nim chodil každý druhý týden. Dělaly si ze mě pak už legraci,” usmívá se šibalsky Petr. Seznam jeho zranění by vydal na další odstavce, měsíc například strávil doma po jednom z těch horších karambolů ještě na Anlenu. Na svět koukal jedním okem a mamka za něj psala úkoly.
Velký skok přišel s prvním pořádným zaměstnáním. Petr pořídil celoodpružený Author Sovereign a nechal ho v Duratecu přestříkat šedým matem k obrazu svému. „Dostával z kopce dolů slušnou bídu a po něm už to šlo ráz na ráz. Nejdéle mi z celoodpružených kol vydrželo Norco Atomic a čistokrevný sjezďák Specialized Demo se zdvihy dvě stě na dvě stě. Na nich se už daly v bikeparcích dělat prasárny. Pud sebezáchovy mi nic neříkal, miloval jsem rychlost a pod kopcem vždy dlouhé minuty čekal na parťáky,” vzpomíná Petr na nespoutané roky, které utnul až (vcelku pozdní) příchod prvního potomka. „Dvanáct let nazpět jsem se seznámil s přítelkyní, před devíti lety se nám narodila dcerka a jako když utne. Hlava řekla Petře, neblbni, sjezďák osiřel a po pár letech šel z domu. Co vím, tak kluky z party postupně potkalo to samé. Na celopéra jsem ale nezanevřel a nedávno pořídil devětadvacítkové Cube Stereo na Kashimě. Jezdí skvěle a doufám, že pár let ještě bude.”
Dílna plná Cannondalů
Vracíme se v příběhu na místo, kde to všechno začalo. Teď už mě nezajímají báječní hoši na létajících strojích ani metrové lavice v bikeparcích. Ptám se na Petrovu dílnu připomínající miniaturní muzeum. „V tátově království u ponku s vypůjčeným nářadím to začalo, ve vlastní dílně to teď momentálně pokračuje. Když jsme s přítelkyní dokončili stavbu vysněného domu, bylo mi jasné, jaká další stavba na pozemku přibude,” říká Petr a nadto dodává, že ani profesně není od své retro vášně úplně daleko. Živí ho strojařina v automotive. Velkou část dne se pohybuje na place mezi stroji, prostě žádná kancelářská krysa. „Fascinuje mě poctivá práce a špičková technologie doby, která produkovala poctivá kola s životností daleko přesahující dvouletou záruční dobu. To dneska bohužel není vůbec pravidlem.”
A to slibované místo, kde doutnající uhlík zahořel pro retro kola? „V roce 2002 jsem vyrazil na stáž do Švýcarska. V jednom z tamních cykloobchodů na mě smutně vykouklo SuperVéčko s karbonovou kyvkou a vytrženým čepem zadní brzdy. Prý na vyhazov nebo, když jinak nedám, na prodej za 70 švýcarských franků,” vzpomíná Petr s poznámkou, že jinak nedal a zubožený Cannondale putoval do Čech, kde se ho ujal pan doktor Bolek Krutor. „Čep mi spravil, rám jsem osadil sadou Shimano Deore LX, nechal vysoustružit redukci pro klasickou odpruženou vidlici SR Suntour a na dlouho byl relativní klid. Jen sem tam jsem domů přitáhl veterána, ameriku od značek GT, Raleigh, Univega… vlastně už ani nevím, co všechno jsem tam měl,” zamýšlí se Petr a pokračuje dalším významným milníkem. Je jím výše zmíněná dílna dostavěná před rokem, takže relativně nedávno. Díky prostoru dostalo sbírání jinou dynamiku.
Ponk, stěna na nářadí, regály na boxy se součástkami a s prospekty a hlavně, prostor pro krasavce, jak Petr něžně tituluje svoje sbírková kola. V posledním roce mezi ně přibyly hlavně Cannondaly a ruku v ruce s tím začalo ubývat ostatních amerik. Dílna není nafukovací. Mezi koly z Bedfordu s ikonickým nápisem Handmade in USA na rámu mají výsostné postavení už jen dva další kousky. Vysněný hliníkový Scott SuperAmerica a ocelový Marin Team Issue, příklad, jak se může skvělý kauf proměnit v peklo na dvou kolech. „Marin je kolo, které mě při slovech bizarní nákup napadne jako první. Podle prodejce se jednalo o plně funkční sběratelský kousek na sadě Shimano XTR M900. Za cenu 5000 korun neber to,” popisuje Petr obchod, který za něj obstaral kolega vyslaný na služební cestu správným směrem (rozuměj tam, kde se nacházelo kolo). „Těšil jsem se, až ho rozeberu do posledního šroubku, vyčistím a složím zpět do původního a plně funkčního stavu. Za týden mělo být hotovo.” Nebudeme napínat a pomůžeme si obrazem. Zavřete oči a zkuste si představit, co s plně funkčním sběratelským kouskem udělají dva roky ve vlhkém a špinavém sklepě. Za týden byl prý Petr rád, že povolil všechny zarostlé šrouby, střed a sedlovku. Bez nasazení chemie se nehlo ani jedno.
Zdařilý návrat Marina mezi živé vypovídá o přístupu, který Petr u svých kol uplatňuje. „Na devadesátkových kolech jezdím velmi střídmě až svátečně, přesto se snažím každý kus po koupi vrátit do plně funkčního stavu,” vysvětluje Petr a dodává, že katalogový stav oproti tomu není nutností, přes kterou nejede vlak. „Občas popustím uzdu fantazii jako v případě SuperVéčka od tebe. Měl jsem chuť ho osadit kompletní sadou Shimano XTR a tak se i stalo.” Celé naše povídání směřuje k jednomu závěru. Pro Petra jsou Cannondaly a další retro kola zhmotněním dětských snů. Dotvářejí atmosféru prostoru, kde mu je dobře. Spíš než prostředkem pro svobodný pohyb v přírodě se za ty tři dekády proměnily v umělecká díla, která stojí za to alespoň jednou za den přijít pohladit. A když už jsme u těch dětských snů, otázka na závěr. Jaké ještě čekají na splnění? Usmívám se, když si pouštím rozhovor ze záznamu. Padnou v něm v odpovědi na tuto otázku tři klíčové pojmy KleinAnzeigen, Klein Attitude a Cannondale Raven. A vy jste určitě četli úvodní odstavce článku, takže vám můj úsměv není záhadou.
box #1
Proč to děláš?
Rozborky a sborky kol dávají Petrovi oddechnout od shonu všedního dne. Občas mu stačí jen na deset minut vplout mezi své retro krasavce, rozsvítit v garáži, kochat se jejich krásou. „Je to můj relax a také trochu závislost. Jiní se chodí nabíjet do lesa, na skalní vyhlídky nebo do nákupáků, já na to mám svou dílnu,” usmívá se. Nezabývá se však jen retro koly. Sám si servisuje své moderní Cube Stereo (až na ty nejkomplikovanější úkony, které nelze než svěřit profíkům). Čas od času také ladí kola známým a kolegům z práce nebo s nimi sedne do auta a zajede omrknout vyhlídnuté kolo z online inzerce.
„V dílně se cítím svobodný. Mohu si plnit své dětské sny, skládat kola k obrazu svému, oživovat vzpomínky na ty roky, kdy jsme si nic takového dovolit nemohli a přesto jezdili a byli maximálně šťastní,” říká Petr a dodává, že teprve nedávno zjistil, jak moc mu tyto emoce, třicet let uskladněné kdesi vzadu v mysli, chyběly. A to je i důvod, proč chce mít svá kola stále na očích. Připomínají mu největší a vlastně i jedinou opravdovou vášeň z dětství a kamarády, se kterými ji tehdy sdílel. „Když ke mě do dílny chodí známí kvůli servisu, zpravidla se pozastavují nad tím, kolik mám kol. Trpělivě jim vysvětluji, že to jsou krásné stroje a že zde udržují ducha raných let cyklistiky. Já ho chci předávat dál. Byla by škoda, kdyby se na tu dobu, kdy se vše vyrábělo víc poctivě a s láskou, zapomnělo ”
O tom, jaký je nadšenec, vypovídá i naše sázka. Bude hotový dřív tento článek nebo osazený rám Klein Attitude, který jsem Petrovi pomohl získat z Basileje? Přiznám se bez mučení, projel jsem to na plné čáře. Na svůj fail dostanu stručnou a skromnou odpověď. „Nejde přeci o rychlost, ale o to dělat věci se zápalem a pořádně.”