Jan Čapek
Lásku k vyšperkovaným horským kolům způsobil u Honzy Čapka, stejně jako u mnoha dalších, pohled do výlohy cyklo obchodu. Začátek devadesátých let, naleštěné Scotty, Skálova ulice v Turnově. Odrazový můstek ke skoku na stezky nedalekého Českého ráje i vzdáleného Central Parku.
„Poblíž Skálovky jsem bydlel a na Scotta měl dlouho spadeno. Když přišla ta pravá chvíle, vybral jsem s tátovým svolením vkladní knížku, kam mi prarodiče po stokorunách naspořili adekvátní obnos. Šlo se utrácet,“ vzpomíná na první silný cyklo zážitek svého dospívání Honza. Scott Peak za 11 900 Kčs se stal rázem členem rodiny – a také prostředkem k dobývání Českého ráje s partičkou podobně naladěných kamarádů. Časem Peaka nahradil Superlite. Pomalu se začalo schylovat k druhému silnému cyklo zážitku.
„Na turnovskou šperkárnu, kde jsem studoval, přijel Čechoameričan s nabídkou práce ve své šperkařské dílně na Manhattanu. Pro mě, tehdy devatenáctiletého kluka, to byla neopakovatelná příležitost. Kývl jsem a jelo se,“ říká Honza a popisuje peripetie s tím spojené. Odcestovat na konci roku 1995 do Spojených států amerických s úmyslem brousit drahé kameny nebylo jen tak. Osobní interview na ambasádě, extrémně drahé letenky – a po návratu kupa zvídavých dotazů od kamarádů.
Jak bylo na Manhattanu?
Odpověď nepřekvapí: „Kulturní šok a zároveň nejformativnější roky mého bajkerského života. A nejen bajkerského,“ potvrzuje Honza. „Bydlel jsem u šéfa v suterénu, v pokoji s kuchyňkou, a každý den jezdil Long Island Railroad do jeho dílny na Manhattanu. Tvrdě jsem pracoval a měl precizně promyšlené, co si za svůj výdělek koupím: fotoaparát, videokameru a žlutý Cannondale F700.“ Našetřit 1500 USD na posledně jmenovanou položku trvalo čtyři měsíce. „Když byly potřebné bankovky pohromadě, strčil jsem je do ledvinky a zamířil do Sid’s Bikes pro své vysněné kolo. Ten pocit si pamatuju dodneška.“
Samozřejmě, že Honza celé dva roky šmejdil po cyklo obchodech a hltal zaoceánskou literaturu. Zatímco v Česku byl Cannondale vysněnou modlou, v Sid’s Bikes ho nabízeli zákazníkům jako dobrý základ. Kdo chtěl víc, mohl si pořídit Mountain Cycle nebo titanový Clark Kent. „Postupně jsme se s klukama od Sida skamarádili a začali spolu jezdit po Central Parku, do Bronxu a na Staten Island. Ten obchod mi přirostl k srdci a když nedávno díky covidové pandemii zkrachoval, musel jsem zamáčknout slzu.“
Samostatnou kapitolou byla literatura. Každé ráno vystupoval Honza na Penn Station a každé ráno se tam zasekl v novinovém stánku. Čtivo vyhledával pokaždé stejné: Mountain Biker, Mountain Bike Action a Bike. „Listoval jsem časáky a hltal všechny ty malé firmičky s jejich CNC obráběnými komponenty, dokud mě odtamtud nevyhodili,“ usmívá se Honza a dodává, že se čas od času plácnul přes kapsu a časák si koupil. Dodnes z nich čerpá a dokonce v nich nachází své třicet let staré, tužkou psané poznámky.
Zpátky do Čech si Honza dovezl Cannondale řádně zdokonalený. Během pravidelných návštěv Sid’s Bikes a dalších cykloobchodů došlo k upgradu vidlice z P-Bone na Fatty, původní kliky nahradily Race Face Turbine se šroubky SRP, převodníky Real Design a napínákem řetězu Kore (což prý byl dobový nonsens, ale milý :). Druhým strojem dotaženým ze Států bylo dvacetipalcové trialové GT Hans Rey Replica s představcem Syncros o brutální délce 150 milimetrů a stejně brutálním sklonu 35 stupňů. Horská kola a stezky šly na chvíli k ledu, do popředí se dostal trial a skákání v ulicích Prahy.
Nesmělý návrat k širokým plášťům o rozměru šestadvacet palců přišel v roce 2004 během studií na UMPRUM. Na vině byla opět cesta přes Atlantik. Honza se do New Yorku vypravil kvůli designérské soutěži a do Čech zpátky dovezl další Cannondale. Model 1FG, tak trošku bizarní raritu, o které jsem do našeho rozhovoru neměl ani páru. „Za zkratkou se skrývají tři slova: One Fucking Gear. Takže singlespeed s klasickou patkou a excentrickým středem. Troufám si říct, že jsem se tím stal průkopníkem MTB singlespeedu v pražských ulicích.“ Cannona měl Honza jako každodenní dopravní prostředek. A jediné jeho další kolo byl tehdy šestadvacítkový trialový speciál Monty od Pepy Dresslera.
Stará láska na eBay nerezaví
Na začátku devadesátých let jsme jako mladí kluci koukali do výloh cykloobchodů a snili o tom, co v nich bylo vystavené. Dnes sedíme doma u obrazovek chytrých zařízení – Kleinanzeigen, eBay nebo Retrobike jsou výlohami naší nové, moderní doby. Leccos se změnilo, staré lásky nezrezavěly.
„Deset let jsem neseděl na horském kole. Jednoho večera mě napadlo zadat na eBay názvy svých vymodlených devadesátkových kol. Bylo to během dvouletého pracovního pobytu v Itálii. Rázem jsem se přenesl v čase do novinového stánku na manhattanské Pennsylvania Station,“ líčí zasněně Honza. Jediný rozdíl? Jako špičkový designér už měl v té nové, moderní době pravidelný příjem. Pandořina skříňka otevřena, na průšvih zaděláno.
Filozofie sbírání
Aby to nebylo jednoduché, Honzova cesta ke sběratelství začala ještě před oním osudovým setkáním s nabídkou devadesátkových kol na eBay. „Po absolutoriu na UMPRUM mě chytnul československý design šedesátých let, konkrétně lisované a hutní sklo. Se spolužákem Maximem Velčovským a pár dalšími jsme se začali předhánět v tom, kdo uloví na blešáku nebo na Aukru lepší kousek. Díky nám tenkrát vylítly ceny vzhůru a v mém bytě to postupně začalo vypadat jako v antiku.“ Zafungovalo pravidlo: Když má chlap prostor, neváhá ho vyplnit.
České sklo šedesátých let mělo ve světě zvuk a tudíž ho dnes jde nakupovat nejen v Česku, ale i online ve Velké Británii, Spojených státech nebo dokonce v Austrálii. Honza ho nasbíral mraky. „Prošel jsem si všemi nástrahami sběratelské psychologie a do oboru retro kol naskočil jako ostřílený korzár,“ vzpomíná Honza a snaží se vydestilovat své největší aha momenty.
Tím podstatným je podle něj především jeden fakt, který by si měl uvědomit každý, kdo chce se sbíráním začít a přežít to ve zdraví. Jakýkoliv průmyslově vyráběný produkt vznikl v obrovských sériích. Výjimku tvoří jen naprosté unikáty – ručně vyráběné malosériovky nebo špičkové spotřební zboží typu dobových kevlarových plášťů. Schválně si na Kleinanzeigen zadejte „Onza Porcupine 26×1.95“. Za pár starých nejetých plášťů byste měli pět a více zbrusu nových párů moderních.
A co si z toho tedy odnést? Všechna ta krásná stará horská kola na sadách Shimano Deore XT nebo Shimano XTR, ale i ty komponenty Syncros nebo dokonce Paul prostě někde na poličkách nebo v krabicích jsou – a dříve nebo později se objeví na trhu.
„Jako nováček jsi z nich paf a začneš je skupovat. Po čase zjistíš, že máš od všeho dva, pět, deset kusů – a že to, co jsi považoval za šperk, mají vlastně všichni. Říkám tomu opar výjimečnosti. Rozplyne se dříve či později každému,“ upozorňuje Honza a dodává: „Když u mě doma sklo vystřídala prostorově náročnější retro kola, slíbil jsem si, že budu opatrný, co si do života pustím a co ne. Mým cílem bylo a je držet sbírku v co nejvyšším stupni zachovalosti – nové nebo minimálně jeté kousky. A nezahlcovat.“
Podobné smýšlení radí Honza i ostatním sběratelům: „Jděte po svých nejsilnějších emocích. Zaměřte se na oblíbenou značku nebo na srdeční období, nastavte si tím mantinely a buďte nekompromisní.“ Kdysi prý náhodně koupil dva krásně zachovalé Scotty Boulder z nejpovedenějšího ročníku 1991. Prakticky okamžitě mu začalo cosi v hlavě našeptávat: „Nasbírej celou tehdejší modelovou řadu.“ Sejít z cesty a vygenerovat sbírku desítek kol je tak jednoduché. „Ještě že mi tehdy zafungovaly mantinely a z šíleného nápadu nic nebylo,” mrkne na mě.
Koníček na důchod
První Honzovou dokončenou stavbou bylo celoodpružené Mountain Cycle Moho – sen z výlohy Sid’s Bikes a kultovka, která se nesežene lusknutím prstu. Po dlouhém skládání vyjel nový starý stroj na stezky. Úkol zněl jasně: vrátit se od trialu k horským kolům ve velkém retro stylu. Jenže ouha. „Nešetřil jsem to a po pár vyjížďkách mi ve sjezdu praskl ráfek. Sehnat ten samý trvalo tři čtvrtě roku. Tak došlo k odluce – moderní kola na stezky a retrofetiše na zeď.“
Za ultra fetiš považuje Honza svůj projekt Mountain Cycle Moho z roku 1995 s pevným rámem, v plné NOS palbě (pozn. autora: new old stock, neboli nové, nejeté díly – pravidelní čtenáři již vědí :). „Kolo stavím už 15 let. Přistupuji k tomu jako kurátor, který osazuje rám těmi nejlepšími součástkami z historie. V hlavě mám jasnou představu, jak bude na konci vypadat, ale nepospíchám a nejsem dogmatický. Když narazím na dokonalejší díl, rád poupravím svoji vizi,“ říká Honza a přirovnává stavbu retro kola k oddalovanému orgasmu.
„Cesta je v tomto případě cíl. Když svůj fetiš dostavíš, přichází prázdnota. A potvrzuje to mé pozorování mnoha dalších elitních sběratelů z Retrobike. Rok, dva poté, co dojdou do cíle, vidíš jejich kola rozebraná a součástky na prodej,“ uzavírá svůj příběh. V důchodu ale prý už bude mít tolik materiálu všech druhů a barev, že svá kola dostaví. Budou z nich šperky – o tom já nepochybuji ani v nejmenším.
Proč to děláš?
„Sbírání krásných věcí je pro mě jakousi formou terapie. Začalo to sklem a porcelánem. Když už se mi to nevešlo do krabic, přešel jsem k horským kolům,“ říká s nadsázkou Honza Čapek. Pravda, vázy nezaberou tolik místa jako kola. Pokud jste ovšem zarytý fanda jako on a uděláte si z bytu antik, pozbývá tento fakt na platnosti.
Mezi lety 1995 a 1997 se ocitl v New Yorku, v samotném centru dění. Vyjížďky na horském kole Central Parkem s partou nadšenců, toulání se po místních cykloobchodech, hltání novinek od ikonických firem jako Cook Bros, Ringlé a dalších z prestižních amerických časopisů – na to vše vzpomíná Honza s láskou. „Bylo to nejzlatější období nejen mého života, ale i historie horských kol. Z pohledu progresu designu i technologie, za tím si stojím.“
Ve druhé polovině devadesátých let se celá branže posouvala mílovými kroky kupředu. Stačí srovnat spartánské stroje konce osmdesátek s raketami z konce devadesátek. Firmy se předháněly ve funkčních řešeních i slepých uličkách, čarovaly se špičkovou ocelí, frézovaným hliníkem, titanem, hořčíkem nebo karbonem. Do toho všeho přišel v roce 1996 první olympijský závod a s ním vlna prestiže a peněz od investorů. Právě peníze ale zlatou éru krátce po přelomu tisíciletí pohřbily. Většina ikonických značek se odebrala do věčných lovišť nebo pod křídla nadnárodních firem a investičních fondů.
Všechno to hezké z předchozího odstavce dává dohromady mozaiku, na kterou Honza vzpomíná nejen myšlenkami, ale především hmotou. „Ve své době jsem v našem činžáku koupil sousední byt a udělal z něj studio a garáž pro kola v jednom. Závodní stroje mých synů na BMX, moje retro šperky, moderní kola a spousta krabic. Vypadalo to tam jako v regulérním bikeshopu. Jak ale společně popisujeme v tomto příběhu: cesta je cíl. A na důchod jsou úkoly jasné. Dotáhnout projekty do konce.