Petr Bureš | květen 2026
Zakladatel Facebookové skupiny Retro MTB CZ, obdivovatel a sběratel horských kol devadesátých let, insider českého cyklistického rybníčku. Tři role, které k Petrovi Burešovi neodmyslitelně patří. Když jsme hledali téma pro následující řádky, napsal mi jednu důležitou větu: „Návraty v čase mě spolehlivě chrání před vyhořením z téhle jednotvárné elektrifikované doby.“ Rámec našeho povídání byl nastaven.
Petrova garáž by směle snesla srovnání s cukrárnou oceněnou Michelinskou hvězdou. Tedy alespoň pohledem nadšenců do horských kol, které psaly historii.
Na zdech visí skvosty od Garyho Kleina, Garyho Turnera nebo nedávno zesnulého Joea Montgomeryho. Attitude, Adroit, STS nebo Super V – důležité milníky devadesátých let.
Co nás nutí se do této dekády neustále vracet? Inu, tvarovalo ji ryzí srdcařství zakladatelů firem, konstruktérů i závodních jezdců. Tihle chlapíci nechtěli dělat dobré rámy a komponenty. Oni je chtěli mít prostě nejlepší. Bez marketingových okecávek. Tak jednoduché to je.
„Jenže srdcaři vymírají a noví se nerodí,“ postěžuje si Petr na začátku našeho rozhovoru. Vyrůst v devadesátkách na čiré radosti z objevování fenoménu horského kola. Svět technologických pionýrů srovnávat s dneškem, kdy už je na poli designu a funkce vymyšleno vše podstatné. To je opravdu těžká disciplína.
První a poslední hardtail
„Nejdivočejší to v Česku bylo mezi roky devadesát a devadesát dva. Stačilo dovézt ze Západu pár Scottů nebo Marinů a lidi si je rozebrali rovnou u dodávky nebo kamionu,“ popisuje Petr porevoluční realitu. On sám tehdy proháněl v okolí Kladna Esku Premier a snil o americkém Scottu Evolution. Plán na pořízení prvního horského kola začal získávat konkrétní obrysy díky toulkám po pražských cykloobchodech.
„Na ČVUT jsme měli učebny v Dejvicích, na Karláku a na Albertově. Když bylo mezi přednáškami trochu času navíc, táhlo mě to do Bikeranche, Cyklocentra nebo ke Štěrbovi do Nuslí. O něco později jsem objevil Gem v Legerce a zamiloval se tam do Olpranu Mike s křížovým hliníkovým rámem a sadou Shimano Deore DX,” vzpomíná Petr na TEN rozhodující moment.
V porovnání se Scottem se dal Olpran pořídit za šestnáct tisíc korun. Průměrný Čech na něj tehdy vydělával celé dva měsíce. Petr pak ještě déle na nekonečných chmelových brigádách. „Poskládal jsem tu částku po stokorunách. Když bylo naspořeno, šlo se do Gemu nakupovat. To byl ale jen začátek. Prakticky okamžitě jsem se vrhnul do studia odpružení,“ usmívá se a dodává, že volba nakonec padla na elastomerovou vidlici Manitou 3.
Za rok byla doma – za stejné peníze jako Mike. V létě prý chodila skvěle v celém svém zdvihu 63 milimetrů. V zimě si elastomery daly pohov a ztuhlé vykouzlily maximálně centimetr a půl. Alespoň kus Ameriky se zadařil. Poslední rozhodně nebyl.
Super Vé a stanování
Láska na první pohled. Tak Petr vzpomíná na svého Olprana, kterému dal jméno slavný německý závodník Mike Kluge angažovaný v devadesátkách do závodního týmu značky. A nebo taky ne – dodnes se spekuluje o tom, jestli to spolu souviselo nebo zaúřadovala náhoda.
Paradoxně se jednalo o první a také poslední Petrův hardtail v garáži. S brigádou snů na stavbě sídla Sazky v ulici K Žižkovu se daly věci do pohybu. „Začal jsem pravidelně odebírat časopisy o horských kolech. Nejen tuzemské, ale i z Německa a Spojených států. Neskutečně mě bavilo číst o technologiích a sledovat, jakým směrem se vývoj ubírá.“ Jako student strojárny obdivoval fotografie Cannondalů a Kleinů a tiše snil o tom, jak to asi chodí v amerických konstrukčních odděleních a výrobních halách.
„Dodnes vzpomínám na článek, ve kterém Gary Klein vysvětloval své finesy. Kde všude je na Adroitu ubraný a kde zase přidaný materiál, jak je řešeno vnitřní vedení lanek a podobně. Byl mou modlou, ale po jeho kolech jsem tehdy paradoxně netoužil.“ Daleko větší vibrace v Petrovi vyvolávaly počiny konstruktérů z pennsylvánského Bedfordu. A tak při výběru dalšího kola padla volba na Cannondale Super V 1000. Leštěný hliník s karbonovou zadní stavbou a tlumičem Fox Alps, větší WOW efekt mohlo v polovině devadesátých let v Česku vykouzlit jen málokteré kolo.
„Na Mikovi jsem se toulal po krajině, zatímco Super Vé mě vozilo velmi slušně z kopce. Ale nemysli si, když přišlo léto a rodinná dovolená na Šumavě, stačilo přimontovat nosič na sedlovku Cannona a jelo se. Nechápu, že se pod vahou těch dvaceti kilogramů bagáže nezdeformovala sedlová trubka,“ krčí rameny Petr.
Šumava, Super Vé, stan v kempu na Železné Rudě, co víc chybělo ke štěstí. Žádné bikeparky, zato plno stezek lákajících k projetí. „Cyklisty, kteří spali ve stanu a myli se po švihu nebo po závodě v potoce, jsi v devadesátkách potkával na každém rohu. Opodál zaparkovaná stará Škodovka nebo Žigulík a na střeše horské kolo třikrát dražší než auto. Na tenhle druh srdcařství už dneska jen tak nenarazíš,“ vzpomíná Petr a zamýšlí se nad tím, co bylo společnou motivací Čechů sahat kvůli páru tlustých gum a několika svařeným trubkám tak hluboko do peněženek. „Líbilo se nám to a fungovalo to. Nic víc v tom nebylo. Žádná honba za společenským statusem, jen čiré nadšení. Ta kola stála ranec, ale v poměru ceny, výkonu a jedinečnosti před dnešní jednotvárnou konfekcí výrazně vedla.”
Osudný Špindl
Formujícím okamžikem se pro mnoho cyklistů stala návštěva Mistrovství Evropy horských kol ve Špindlerově Mlýně v letech 1995 a 98. „V devadesátém pátém se ještě sjížděla červená sjezdovka kamikaze stylem. Řítit se dolů osmdesáti kilometrovou rychlostí a skákat při tom odvodňovací kanály mi přišlo za hranou šílenství,” popisuje Petr své divácké zážitky z prvního velkého mezinárodního závodu v Česku.
O tři roky později už jako amatér proháněl své Super Vé po tratích Českého poháru. Z kopce dolů, jak jinak. „Padesát milimetrů vpředu a sedmdesát vzadu byly tehdy ryze downhillové parametry,” směje se. A do Krkonoš se vydal omrknout evropskou elitu. Tentokrát se ve Špindlu závodilo už pouze ve sjezdu a v dual slalomu, zato ale na podstatně lepších strojích.
„Vzpomínám na ostré závodní speciály. Na GT Lobo Steva Peata, Giant ATX Roba Warnera nebo Cannondale Super V DHF, který se díky komplikované konstrukci nikdy nedostal do sériové výroby.” Atmosféru zachytil Petr svým kinofilmovým kompaktem Canon. Ze strojaře se na chvilku proměnil v novináře a nevědomky tak nakoukl do své budoucnosti.
Srdcaři z garáží a továren
Jako čerstvý zaměstnanec projekčního oddělení ČKD byl ještě v tomtéž devadesátém osmém roce vyslán na služební cestu do Kanady. A dostal za úkol proškolit obchodní partnery z Vancouveru, města, ve kterém sídlí ikonická firma Syncros. „Za jejich komponenty jsem tehdy dával klukům z 69tky v Řeznické velké peníze. Takže bylo jasné, co se na služebce stane,” usmívá se Petr.
Plán zněl jasně, vyhledat adresu a ve volné chvíli vyrazit na průzkum. Pěšky a jen s papírovou mapou v kapse – jak jinak. „Vancouver má na délku asi sto kilometrů a tenhle trip mohl mít zhruba patnáct. Na posledním úseku jsem znejistěl, mapa mě vedla do podivné nuzné čtvrti,” popisuje Petr okamžiky před tím, než dorazil do jedné z omšelých bočních ulic. V ní našel prosklený vstup do budovy a za sklem reklamní banner Syncros. „Zaklepal jsem a na hulváta vstoupil.”
Odvážným štěstí přeje, a tak Petr prošel až do kanceláří, kde ho přijali. „Lámanou angličtinou jsem vysvětlil, že pocházím z Čech a že je mám rád,” usmívá se a dodává, že z toho kápla návštěva výroby. „Vypadalo to tam dost punkově. Soustruhy, svářečky, tři lidi na place. Komponenty, které na nich dokázali vykouzlit, dneska považujeme za naprostý kult.”
Zážitek z Vancouveru vystihuje esprit devadesátek. Nesly se ve znamení obrovského prostoru pro inovace a rozvoj. Z garáže až ke hvězdám.
A když se něco nepovedlo? Vymyslelo se to jinak – nejlépe hned. „V čele velkých firem stáli zakladatelé, kteří stále disponovali vlastním vývojem i výrobou. Inovovali za pochodu i několikrát do roka,” dokresluje Petr ducha té doby. Druhým dechem dodává, že dnes už tyhle čáry a kouzla nejsou z důvodu vymístění výroby do Asie možné. A nejsou ani zapotřebí. Vše už bylo vymyšleno. Naštěstí. Nebo bohužel?
Na skok zpět
Zmiňované roky zažíval Petr jako nadšený hobík. „Občas jsem svou vášeň pro cyklistiku přetavil do technických výkresů. Kreslil jsem čistě pro radost – od návrhů rockringů až po skici celých kol. Když teď vidím, jak se doba změnila a hlavně unifikovala, mám sto chutí s tím zase začít. Protože dneska už je na trhu minimum výrobců, o jejichž produkci bych dokázal snít tak jako tehdy.”
Od strojařiny se Petrova profesní cesta začala na přelomu milénia stáčet k fotografii, novinařině a světu horských kol. „Nástup internetu přinesl příležitost, a já ji hodlal využít. Nejprve jsem založil projekt MTB Server na kolo.cz a poté v tandemu s kolegou Honzou Němcem i portál MTBS. Po několika letech se z toho stalo živobytí a je tomu tak dodnes.”
A možná právě proto se Petr do devadesátek rád vrací. „Tehdy se rozhodovalo o tom, jak má horské kolo vypadat, z čeho má být vyrobeno, jak má pružit. Plno vědomostí mám z té doby v hlavě a další si rád doplňuju. Abych o nich mohl mluvit, psát a dnešní mládeži připomínat, jak to v pionýrských dobách horské cyklistiky chodilo.”
Garáž šitá Kleinům na míru
Slabost pro Garyho Kleina má Petr hluboce zarytou v sobě od doby, kdy jako student ČVUT listoval zahraničními periodiky. Obdivoval jeho práci, ale vlastnit ji nutně nepotřeboval. Jízda na hliníkovém hardtailu mu přišla oproti Super Vé nebo eS-Té-eS nepohodlná.
Na počátku druhé dekády nového milénia se cyklisté začali v myšlenkách vracet do svých mladistvých let a Kleinova kola se stala kultovními. V pořadí druhý zásah do srdce dostal i Petr. Tím začala usilovná a systematická sběratelská práce.
Z první vlaštovky, celoodpruženého Kleinu Mantra, se jeho sbírka během šestnácti let rozrostla do reprezentativního průřezu sortimentem značky. Jednotlivé kousky si do ní nacházely cestu ze všech možných koutů světa. Podmínkou bylo jediné: výrobeno do roku 1995. Tehdy došlo k převzetí značky Klein koncernem Trek. Legenda z roku na rok zmizela jak pára nad hrncem.
Se sbíráním Kleinů se pojí určité netradiční radosti. Aby je jejich majitel zvládnul udržovat, potřebuje na to specifické nářadí. Jejich pořízení je samo o sobě malým dobrodružstvím – v regálech Bauhausu ho rozhodně nenajdete. Součástí sbírky jsou tedy i lisovací nástroje na hlavová a středová ložiska a pár dalších na zakázku vyrobených jednoúčelových udělátek.
No a to hlavní, bez čeho by se žádná takto prestižní sbírka neobešla? Tím je prostor. Když začal pokoj vyhrazený Kleinům a dalším srdcovkám ze starých časů praskat ve švech, přišlo opravdu velké rozhodnutí. Postavíme garáž.
„Většina lidí navrhuje tuto stavbu tak, aby se do ní vešel rodinný vozový park. Já ji dimenzoval především na svých dvanáct nejlepších kol. Tři řady po čtyřech kolech, padesát metrů čtverečních výstavního prostoru na zdech. Až pak jsem přemýšlel, jak tam budou parkovat naše dvě auta,” přiznává se Petr. K vybudování takového království byl potřeba podrobný projekt včetně revizí a stavebního povolení. Těch pár let zařizování stálo za to. „V dětství jsem nesnášel parkování v naší řadové garáži. Poličky po stranách byly tak natěsno, že téměř nedovolily otevřít dveře auta. Dovnitř tak zajížděl jen táta, my ostatní museli vystoupit venku. 6×8 metrů mojí nové garáže dostatečně kompenzuje tyhle dětské vzpomínky,” uzavírá Petr s úsměvem příběh garáže zasvěceném Kleinům – a nejen jim.