Čím jsem starší, tím víc cítím potřebu dělat věci vědomě. Hledat a nacházet odpovědi na svá proč a dávat tím životu řád. Ale jsou opravdu na vině přibývající roky? Možná je něco špatně s touhle dobou. Příliš mnoho vjemů, přehršel levného dopaminu, žádná pauza na výdech. Srdcaři vymírají a místo kvality vše válcuje touha zalíbit se.
Sbírání starých věcí je tichá meditace a zbraň proti zapomnění – dvě filozofie v jednom úhledném balení. Sběratelé udržují kolektivní paměť při životě tím, že s péčí muzejních kurátorů zachraňují kola, která by jinak zmizela v propadlišti sběrných dvorů. Moderním trendům navzdory leští šrámy a rozhýbávají zatuhlá soukolí. Kultivují svoje vesmíry, někdo pro potěchu oka z té krásy, jiný pro radost z jízdy. Proč je to v této době tak důležité? Vývoj uhání kupředu, opouští staré pro nové až příliš rychle. Vymazat z hlavy historii, která nás formovala, její atmosféru a příběhy. Nebyla by to škoda?
Startupisté a sběratelé
V devadesátkách oscilovala horská cyklistika mezi mladistvým nadšením a dospěláckým sebevědomím. Za jednu dekádu ušla obrovský kus cesty – počátek a konec, to jsou dva naprosto odlišné vesmíry. Jako nově se formující odvětví nebyla zabetonovaná neprůstřelnými standardy, a právě proto lákala kreativní mozky, designéry a inženýry. Prostor pro experiment byl téměř nekonečný, podobně jako dnes ve startupovém byznysu.
V garážích se psala historie celého průmyslu a z těch nejúspěšnějších se postupně stali jeho hybatelé. Dokud měli vývoj i výrobu pod kontrolou, dokázali inovovat za pochodu. Když něco nefungovalo, reagovalo se na to obratem. Ne z roku na rok, ale často v horizontu měsíců a jednotlivých výrobních sérií. Při dnešní složitosti dodavatelsko odběratelských vztahů a logistických řetězců věc naprosto nemyslitelná.
Pro sběratele jsou ty největší inovace a zakázkové malosériovky osmdesátek a devadesátek svatým grálem. Špičkové materiály, pestrobarevné laky a eloxy, precizní svary, součástky, které měly vydržet věky – a mnohdy opravdu vydržely. Řešení, která předběhla dobu a používají se dodnes, kupříkladu integrovaná hlavová a středová složení, vnitřní vedení lanek, slopingové geometrie nebo integrovaná řídítka s představcem. To vše má dnes svou cenu. Nebylo tomu tak vždy. Každý grál se musel popasovat s obdobím, kdy už byl překonaný, ale ještě ne nostalgický. Když ustál nezájem, vysloužil si pevné místo v kolektivní paměti.
Sběratelství prokazuje světu zvláštní službu. Je svérázným příkladem kontrakultury – místo přístupu „vyhodit a koupit nové“ volí „pochopit a zachovat“. Říká nám: „Počkej, zastav se v tichu.“ Trénuje trpělivost v momentech, kdy čekáme na ten správný díl do skládačky. Rozvíjí estetické cítění, když už konečně pod našima rukama vzniká funkční celek. V tu chvíli se celý svět upozadí a my můžeme tvořit. Výsledkem je sbírka, ve které se zrcadlí naše hodnoty: to, co považujeme za důležité i to, co nás dojímá.
A teď ta odvrácená stránka, kterou je fér si přiznat. Sběratelství umí člověka sežrat. To když se ušlechtilý záměr promění ve zběsilé hromadění. Sejít z cesty je snadné. Poznat to jde až zpětně, podle nepořádku v garáži i v duši – a podle nutkavé touhy po rychlém dopaminu. Honba za ještě jedním, už opravdu posledním úlovkem může zcela vytlačit radost ze smyslu. Hmota začne diktovat duchu, místo aby sloužila. Člověk už neudržuje kolektivní paměť, ale vlastní potřebu prestiže či uspokojení. Vrací se tam, odkud prchnul.
Okno do historie dokořán
Horská cyklistika devadesátých let, to je pestrost v designu i v konstrukci. Cvičené oko zpravidla na první dobrou pozná výrobce. Nepotřebuje logo, stačí tvar, barva nebo jiný specifický detail. Za každým takovým detailem stojí člověk s přesnou vizí, jak má horské kolo fungovat. Já vám teď několik vybraných představím.
Gary Turner byl otcem kultovního rámu GT Zaskar. Jeho kvality prověřovali ve firmě zátěžovým testem nazvaným Hansjörg Rey. Tovární trialový jezdec s přezdívkou Hans “No Way” Rey se s tím fakt nemazlil. Předváděl triky, které by drtivou většinu výrobců donutily zrušit záruku. Ne však GT – ti vytvořili horské kolo šité jezdcům Hansova střihu na míru. Konstrukce Triple Triangle měla vzpěry vedené nikoliv klasicky, ale křížem. Trubky byly z hliníku 6061-T6, spodní dvojitě kónická. Používaly se výztuže, masivní svary a ball burnished povrchovka, která nejen dobře vypadala, ale také dále zhutnila materiál rámu. To vše ve jménu extrémní tuhosti – rámy na věčnost.
Podobně nekompromisní, důsledný až pedantský byl Chris King. Jeho nesmrtelná hlavová složení se zapouzdřenými ložisky začala vznikat v Santa Barbaře už v roce 1976. Chris podřídil naprosto vše funkci. Do firmy si nepustil nic, co by mohlo jeho filosofii ohrozit. Když se mu jeden z dodavatelů pokusil podstrčit jinou slitinu hliníku, než tu lety osvědčenou, vrátil celou zásilku ihned zpět. To samé platilo pro výstupní kontrolu kvality. Cokoliv byť jen o píď neodpovídalo požadovaným parametrům, šlo okamžitě do odpadu. S výjimkou béčkových nábojů, které zaměstnanci přetvářeli na solničky a pepřenky.
Kliky místo atomových ponorek
Inovace se často rodila z frustrace. John Grafton chtěl něco, co funguje a vypadá lépe než zbytek konfekce. Tak vznikly kultovní cantilever brzdy Grafton Speed Controlers určené jezdcům toužícím po výjimečném zboží. Žádné jiné nebrzdily tak citlivě a zároveň tak jedovatě. Žádné nestály celou čtvrtinu toho, co slušné horské kolo střední třídy. Jejich konstrukce se později stala vzorem pro ostatní. Cestu si našly i na kolo legendárního Johna Tomaca – bez sponzorské smlouvy, hezky za své. Jedinou nevýhodou byla nutnost precizního seřízení, což byla Graftonova lumpárna a noční můra všech devadesátkových mechaniků.
Podobně začínal Geoff Ringlé, absolvent elitní Art Center College of Design z kalifornské Pasadeny. Zatímco jeho spolužáci zakotvili ve vývojových odděleních NASA nebo Porsche, on se vydal na dráhu podnikání v cyklistickém průmyslu. Toužil mít na kole to nejlepší a nikdo mu to nebyl schopen dát. V roce 1985 začal Geoff krmit svou CNC frézku daty a vyrábět prototypy odpovídající jeho nárokům na kvalitu. Až v roce 1989 byl natolik spokojen, šel s kůží na trh a založil Ringlé Components. Prorazil nejprve s rychloupínáky Twister, záhy si získaly oblibu i downhillové náboje Super Bubba a další komponenty s kreativními názvy Zooka, Moby nebo Slamma Jamma.
Někdo měl cestu úspěchu klikatější. Jack Witmer závodil na začátku sedmdesátých let na silnici. Když to zabalil, rozhodl se učit rámařině. V roce 1983 koupil od bratří Cooků zavedenou firmu a tak trošku z nouze se naučil programovat CNC frézku. Jeho cílem bylo ušetřit díky strojové práci mzdové náklady. Povedlo se a Cook Bros. se stala první firmou cyklistického odvětví produkující CNC komponenty. Její kliky RSR jsou dnes kultem, lehčím a tužším než tehdejší Shimana a Campagnola. Vznikaly na strojích s láskou pokřtěných dívčími jmény Jane, Maggie a Ruth. Dva z nich mimochodem Witmer vykoupil ze zbrojních závodů a byl na to patřičně hrdý. Maggie původně vyráběla hlavice bojových raket a Ruth díly do atomových ponorek.
Vynálezci a stavitelé
Ne vždy bylo k vývoji třeba raketových technologií, někdy stačil velmi skromný nápad. Danny Soto toužil po tom, aby ho na horském kole přestaly bolet ruce. K jeho domu vedl prudký kopec – při každém návratu z vyjížďky trpěl a v duchu toužil ulevit si změnou úchopu. Jednoho dne mu došla trpělivost, v dílně rozebral dva klasické silniční představce a přimontoval je na konce svých řidítek. Vznikly bar ends – rohy, které nemohly chybět na žádném devadesátkovém kole. Jeho firma Onza s dikobrazem ve znaku se stala symbolem kreativity. Přivedla na svět nejen rohy, ale i kultovní pláště Porcupine nebo cantileverové brzdy H.O. s vodítky Chill Pills.
Dany by se jistě rozuměl s Rossem Shaferem. El Presidente, jak se Rossovi přezdívalo, založil na začátku osmdesátých let v kalifornské Petalumě firmu Salsa. Pojmenoval ji po své oblíbené pochoutce – mexické omáčce z chilli papriček – a do vínku jí dal jednu zásadní hodnotu: dobrý pocit zákazníků při jízdě na kole. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, přinesly ho extrémně odolné na zakázku vyráběné ocelové představce. V roce 1984 pak Salsa odstartovala jejich sériovou výrobu a jako první nabídla širokou škálu délek a úhlů.
Nesnesitelná lehkost
Nejen garážovky, ale i velcí výrobci cítili v horské cyklistice šanci. Chuck Teixeira vedl v Eastonu výzkum a vývoj. Stál u zrodu lehkých kónických trubek určených pro výrobu řídítek a rámů a způsobil tím malou revoluci. Firma Answer z kalifornské Valencie na to reagovala a z dvakrát zeslabovaného hliníku Easton EA-70 vytvořila 148 gramová kultovní řidítka Answer Hyperlite. Tuhá a zároveň komfortní. Firmy Yeti Cycles, Rocky Mountain a další začaly na Easton sázet při výrobě svých špičkových rámů, Rock Shox ho použil na svých odpružených vidlicích.
Paul Turner byl bývalý motocyklový závodník a mechanik značky Honda. Myšlenku na odpruženou vidlici nosil v hlavě už dlouho. Nekladl si jako jiní otázku, zda dává odpružení při jízdě terénem smysl, přemýšlel rovnou o jeho konstrukčním řešení. Nápad, jak nazvat novou firmu, se prý zrodila na vyjížďce v létě roku 1985. Když se Paulovi zakouslo přední kolo do skály tak nešťastně, že si musel nedobrovolně vystoupit, zaklel: „Rock Shox!“ Pak už šlo vše ráz na ráz. První prototyp do dvou let, první sériový model taktéž. Vrcholem raného vývoje se stala pouhý jeden kilogram vážící kráska Mag 21 SL s vnitřními nohami z titanu, vnějšími z hliníku Easton a s korunkou z hořčíku. Na rok 1993 luxus, nemyslíte?
Ned Overend se neotiskl do historie jen svými úspěchy na závodních tratích. Společně s Mikem Sinyardem vyvinuli první moderní MTB pneumatiku Specialized Ground Control. Mike už v polovině sedmdesátých let dovážel z Itálie komponenty pro kalifornské obchody. Mezi jeho přátele, které příležitostně zásoboval, patřili i Joe Breeze a Tom Ritchey. Na tomto základě postupně vybudoval firmu Specialized, jednoho z největších a nejdůležitějších hráčů cyklistického průmyslu. Její příběh je řetězcem premiér – první sériově vyráběné horské kolo Stumpjumper, první týmový sponzor, první MTB plášť a první titul mistra světa zajetý právě na onom plášti.
Americký sen z garáže
Na závěr se opět vrátíme do garáží. Nejprve do té Vancouverské. Peter Hamilton a Pippin Osborne se rozhodli založit firmu na výrobu řídítek, představců a sedlovek pro horská kola. Vzali všechny své úspory a vyrazili s nimi do banky požádat o půjčku na svůj záměr. Sto dolarů vstupního kapitálu bankéře kupodivu nepřesvědčilo. Peter s Pippinem se nevzdali, koupili lahev vína a začali pro kamaráda Graysona Baina, šéfa Rocky Mountain, zaplétat kola za 15 dolarů na hodinu. Když měli našetřeno, koupili v roce 1986 v sousedním Seattlu letecký hliníkový šrot a v garáži z něj vyrobili svou první sedlovku Syncros Hardcore. Extrémní pevnost, upínání dvěma šrouby a hmotnost zhruba 200 gramů. Tahle sedlovka se stala hitem a zároveň vzorem pro mnoho dalších. Z dvojice garážových nadšenců se postupně stala firma o třiceti lidech. Zhmotnění amerického snu po kanadsku.
Poslední mám nachystaný americký sen po americku. Kluk, který miloval rozebírat věci a přicházet na kloub tomu, jak fungují. Už na střední škole začal vyrábět v garáži svých rodičů precizní skateboardy. Pak přišla slabá chvilka, potřeba najít si opravdovou práci vyústila po půl roce ve zklamání. Co s tím? Srát na to! Přestěhovat se na maloměsto, do ruiny s garáží dost velkou pro soustruh, frézku a další udělátka. Střih, rok 1988, horská cyklistika jde do módy a mladý muž získává svou první objednávku v hodnotě 30 tisíc dolarů. Přichází od rakouského obchodníka, kterého zaujal prototyp rychloupínáku. Radost nebo panika? Dva stroje, jeden zaměstnanec (on sám) a jeden chátrající dům. Jasně, že tohle dopadlo dobře, hrdinou příběhu byl totiž Paul Price, zakladatel firmy Paul Component Engineering vyrábějící špičkové CNC komponenty pro horská kola dodnes.
A to už je vážně všechno. Já doufám, že vám tyhle příběhy přiblížily srdeční hodnotu, kterou ty desítky let staré díly mezi námi sběrateli mají.