Ondřej Kopečný
Setkání s Ondrou mi zařídil stříbrný rám Campione v top stavu. Dlouho se u mě neohřál ten devadesátkový artefakt z HET sportu. Důvod byl prostý, špatně změřeno při nákupu. Na mě moc velký, na Ondru tak akorát. Plácli jsme si a rám si předali jednoho nedělního dopoledne v kavárně na rohu naší ulice. U oblíbeného stolu, kde mimo jiné vzniklo i mnoho řádků těchto webových stránek.
Probrali jsme HET sport, kola Campione, staré dobré časy i naše současné puzení nakupovat materiál z oněch starých dobrých časů. Ondrův syn Tonda během našeho rozhovoru nezúčastněně usrkával limonádu. Úlevný výraz se mu rozlil po tváři v momentě, kdy opět nabrali směr Singltrek, kam měli z Prahy namířeno. Jsem přesvědčen, že si tenkrát připadal jako ve společnosti dvou mimozemšťanů. Později mi k tomu Ondra řekl: „Je skvělý, jak cyklistika sbližuje lidi. Stačí mít podobný zájem o techniku a hned je o čem diskutovat. Jako v hudbě, když se potkají dva neznámí muzikanti a hned spolu začnou jamovat.“
Cyklistou od tří let doteď
Hluboký les, louky a jedno pohoří. Tak vzpomíná Ondra Kopečný na první bajkový resort, který měl možnost brázdit. Psal se rok 1981 a tím resortem byla rozlehlá zahrada prarodičů obehnaná vysokým plotem. Značka ideál pro tříletého objevitele na kole s dvanáctipalcovými ráfky. „Zážitky z té doby se mi vryly do paměti. Extrémně mě to objevitelství bavilo tenkrát a baví mě dodnes. Touha po nových cestách, na kterých to odsejpá, nových krásných krajinách…“ otevírá svůj příběh Ondra. Dodává, že kolo ho provází celým jeho životem a zdůrazňuje: „Bez přestávek.“
V Ondrových pěti letech se rodina od babičky s dědou odstěhovala do Říčan do domu se zahradou. Ta byla plná “významných terénních nerovností,” což mi Ondra zdůrazňuje s velmi vážným výrazem ve tváří.“V Říčanech byla silná parta kolem cyklotrialu. Konal se u nás také tradiční podnik Říčanský šlapačky, kam jezdili i borci ze zahraničí, my je obdivovali a sem tam od nich vyškemrali samolepku,” směje se.
Cyklotrial se tímto stal dalším krokem cyklistické cesty. Zhruba v té době se skamarádil s Markem, podobně zapáleným klukem ze sousedství. Utvořili spolu trialový tandem a svá společná odpoledne plnili skákáním na říčanských obrubnících nebo balancováním na zadním kole desítky minut v kuse. Ondra na RMX 20, Marek na ikonické Jiskře TC 50 z Tuzexu, která prý oproti RMX “fakt fungovala.”
“Dalo mi to skvělý základ ve dvou oblastech. Zaprvé v technice, zadruhé v údržbě kola. Už tehdy jsem se stal chtě nechtě mechanikem, RMXko se totiž neustále sypalo,” vzpomíná Ondra a přidává k dobru historku, kdy zprvu servis neřešil a jak se mu to vymstilo. “Místo náhrady prasklého brzdového lanka za nové jsem vyměnil brzdy za podrážky nových bot a prodřel je skrz. Doma z toho byl virvál, a tak prostě nešlo jinak. Musel jsem se naučit o kolo postarat.”
Gravel, až pak MTB, bejby
Těsně po revoluci si Ondrův táta postavil italskou silniční krásku od firmy Basso. Ondra dostal k dispozici jeho starou Favoritku, což opět podnítilo ony objevitelské touhy. “S Márou jsme se odpoutali od říčanských obrubníků a vydali se na průzkum okolí. Odhalila se nám další neskutečně zábavná součást cyklistiky. Rychlost v prostoru. Už jsme nebyli prckové, ale velký kluci poznávající svět,” popisuje výlety, které ve dvou rozhodně nepodnikali jen po asfaltových cestách. Zařadili se tak mezi (s Favoritkou trošku punkové) pionýry gravelu.
A pak to konečně přišlo. První časopisy Peloton, první zmínky o horské cyklistice a nakonec i první kolo s tlustými šestadvacítkovými plášti. Jen ještě ne to Ondrovo. “Mára byl jedináček, rodiče se o něj báli a neradi viděli ty naše silniční expedice. Po revoluci začala být hustší doprava, a tak mu pořídili ocelové horské kolo Anlen Escape na Suntour komponentech. Začalo to být naše téma číslo jedna,” říká Ondra. Na své vlastní si prý ale musel počkat.
“Dostalo se ke mě v devadesátém druhém úplnou náhodou. Soused si koupil Bianchi a po prvních pár kilometrech v terénu zjistil, že ho nebaví šlapat. Půjčil mi ho a záhy na něj zapomněl.” Představili jste si špičkový italský stroj v barvě Celeste stejně jako já při rozhovoru s Ondrou? Tak rychle uberte. Ocelový lowcost na sadě Shimano 200GS prý vážil přes sedmnáct kilogramů a vynikal především ve sjezdech. Díky slabým brzdám byl problém zpomalit, a tak přišla na řadu opět rychlost v prostoru plus notná dávka adrenalinu k tomu.
Ztracen v Aberdeenu
Zásadní zlom však přišel ještě před zápůjčkou italského tlouštíka. “Začátkem devadesátých let odjel táta pracovně na delší dobu do Aberdeenu a nás vzal s sebou. Využil jsem příležitosti a projel celé skotské Midlands na jeho silničním Bassu,” vzpomíná Ondra a jmenuje specifika drsného severu, která mu dodnes zůstala zaryta v mysli. “Úzké silničky, které vybízely k rychlosti, pozdní západy slunce, díky nimž jsem kolikrát vyrážel mezi devátou a desátou a vracel se po půlnoci a úplně nejvíc špičková horská kola v jednom z místních cyklo obchodů.”
Ano, zatímco já chodil v Liberci tiše a skromně obdivovat kompletní výrobní řadu Authorů, Ondra o pár let dříve v Aberdeenu žasnul nad americkými kultovkami GT Xizang a Zaskar LE, koly místních značek Orange a Saracen nebo nad komponenty Onza, Ringle, Syncros a Grafton Performance. “Naprosto spontánně jsem tam pochopil, že estetika a funkčnost jdou v cyklistické branži ruku v ruce. Za srdce mě chytly ty nejkrásnější a nejvíc funkční kola a komponenty. Nemusím snad říkat, že to byly zároveň ty nejdražší kusy na krámě,” usmívá se Ondra a odněkud tahá autentický katalog ukořistěný před více jak třiceti lety tam na severu Skotska. Historický artefakt číslo jedna, u kterého to začalo.
Back in Říčany
V Říčanech se začal formovat MTB oddíl A13 a Ondra byl po svém návratu hned u první ustavující schůze. Dorazil na ni na svém vypůjčeném Bianchi na sadě Shimano 200GS. Kolo v té době střídal s lyžemi, později se snowboardem. V devadesátkách platilo obojí za běžnou kratochvíli bajkerů. O dvanáctiměsíční sezóně, jakou máme dnes my, si mohli nechat jen zdát. “Trávili jsme doma dlouhé večery debatami o technice.Tátův konzervativní kamarád a lyžařský trenér Ota v tom byl přeborník. MTB stejně jako snowboard měl za módní výstřelky, které zmizí stejně rychle, jako se objevily. Dnes to zní úsměvně, ale kdo mohl tenkrát tušit…”
Po prváku na gymplu přišly první letní brigády a s nimi myšlenky na nové vlastní horské kolo. První krůčky byly bolestivé, ale nakonec se štěstěna usmála tím správným směrem. “Po čtrnáctidenním zápřahu jako pomocná síla v pekárně a sběrač okurek na poli jsem si odnesl od přepážky osm set korun po zdanění a prozření, že takhle si vydělávat fakt nechci,” říká Ondra.
Svou štěstěnu našel krátce poté v jednom říčanském cyklo obchodě. “Spolužák z gymplu Filip Kindl hned po čtvrťáku rozjel byznys. Začal jsem k němu chodit zevlovat a později párkrát pomohl složit nová kola z krabic. Na dva poslední týdny prázdnin Filip odjel na dovolenou a mně předal klíčky. Prý ať se mu o obchod postarám.” Důvěra Ondru nakopla, vzal si úkol k srdci a po prázdninách naskočil na pravidelné šichty po výuce a o víkendu. “Získal jsem si kredit tím, že jsem tu práci vzal totálně za svou, a Filip to uměl ocenit skvělou hodinovkou. Brzy jsem si díky tomu mohl pořídit vysněné hliníkové Campione. Bylo to jak v americkém snu.”
Boys z Á třináctky
Dění v klubu mezitím nabíralo na obrátek, říčanští bikeři společně vyráželi za dobrodružstvím. “V květnu jsme ze Svatého Petra stoupali na hřebeny v pětadvaceti stupních Celsia, okolo nás závěje sněhu. To ještě ochranáři v Krkonoších netušili, že horské kolo škodí přírodě, a všude se smělo. Připadal jsem si jako pod kalifornskou Mammoth Mountain.”
Když se neprodírali kalifornsko-krkonošskou nebo třeba šumavskou divočinou, objížděli společně závody Českého poháru. Ondra se profiloval jako sjezdař, což prý byla ryze teoretická konstrukce. Spočívala v tom, že na svém Campione s odpruženou vidlicí Rock Shox Judy XC o zdvihu 63 milimetrů objel v sobotu cross country a v neděli downhill. “Taková byla doba. Specializace přišla do poháru až později s rodinnými týmy se sjezdovými speciály a lepším zázemím. I přes spartánské podmínky se mi podařilo urvat pár dobrých umístění, a to i z toho kopce dolů. ”
Ondrovi spolujezdci veškerá dobrodružství absolvovali na kolech Cannondale SuperV, Mongoose IBOC, Mountain Cycle San Andreas a dalších kultovkách, Ondra se držel svého Campione a postupem času jej vyladil k obrazu svému. Připomeňme, že ladit v té době kolo nebylo vůbec levnou záležitostí. Pohybujeme se stále v letech 1993-94, e-shopy ani srovnávače cen neexistovaly, komponenty a vše okolo byly extrémně drahé. “Dodnes z té doby vozím dres Syncros, který jsem koupil v Šedesátdevítce v Řeznické ulici. Vím jistě, že tenkrát stál dva tisíce a já Tondu Hrubanta ukecal na sedmnáct set.” Průměrná mzda přitom v roce 1994 podle ČSÚ činila zhruba 6 900 Kč.
Další zlom pak přineslo do Ondrova života předplatné časopisu Mountain Bike Action. Chodilo mu ze Států až do říčanské schránky díky kamarádovi Čechoameričanovi. „Doma mě v tom podporovali. Sice to byl další čas trávený u kol, ale alespoň jsem se u toho naučil dobře anglicky. Dodnes vzpomínám na články legend cyklistické žurnalistiky Richarda Cunninghama, Zapata Espinozy a dalších. Extrémně mě bavily všechny jejich přesahy od sportu a techniky do lifestyle, kultury nebo hudby. Vyhlížel jsem každé nové číslo a dodnes mám všechny uložené doma ve skříni.“
V roce 1996 začal Ondra studovat architekturu na vysoké škole a u toho si ještě nějaký čas držel brigády v říčanském obchodu Filipa Kindla. „Lety praxe se mi technika dostala dokonale pod kůži. Komponenty byly tehdy konstrukčně primitivní, o to větší však vyžadovaly péči. Jednou jsi projel bahnem a hned po tobě chtěly rozborku a sborku. Získal jsem ty návyky a už je nepustil,“ vzpomíná a dodává, že se díky své této zálibě stal vybíravější. Jako jeden z prvních v partě začal vozit Gore bovdeny, DT Swiss náboje nebo hydraulické ráfkové brzdy Magura.
Pohledy do zpětného zrcátka
Architektura otevřela v Ondrově životě další kapitolu. Novou, ne však zcela. Vztah designu a funkčnosti silně vnímal už v Aberdeenu v momentě, kdy stál s otevřenými ústy před naleštěnými titanovými a hliníkovými GTčky. Designově pozvednul cyklo obchod Filipa Kindla, který se nacházel v budově bývalé socialistické prodejny potravin, a teď se vydal na dráhu profíka designujícího funkční budovy. „Estetika pro mě byla vždy důležitým prvkem skládačky. Kola jsem se snažil stavět vždy funkční a zároveň krásná, takže třeba barva pro mě byla vždy plnohodnotná komponenta celku. Nikdy bych se nesmál partnerce nebo kamarádce toužící po kole jen proto, že je červené nebo jakkoliv jinak barevné.“
Brigády v cyklo obchodě vystřídala na vysoké škole dřina v ateliéru. Ondra naskočil do architektonicko-designérské party Olgoj Chorchoj a začala úplně jiná jízda. „Profese mladého architekta mi dávala zabrat. Pracovní doba šestnáct nebo osmnáct hodin nebyla výjimkou. Abych si udržel přehled o cyklo technice, stavěl jsem kola alespoň přátelům, někteří je mají dodnes,“ říká a dodává, že v nultých letech přicházely na trh další a další trendy, vyvíjely se standardy hlav a středů, přišla devětadvacítková kola nebo kotoučovky. Kdo nechtěl zůstat pozadu, musel se zajímat. „Byla to nutnost, ale příjemná. Bral jsem to jako relax od práce a způsob, jak z ní nezblbnout.“
Díky stálému příjmu a úpadku cen starých šestadvacítkových kol (o která v té době ještě nebyla taková rvačka) si Ondra začal plnit své klukovské sny a s kamarády ze studií na vysoké Jerrym a Štěpánem, žijícím ve Frankfurtu nad Mohanem, začali dovážet starší kousky z Německa. „Ještě před začátkem retro vlny jsem si oblíbil značku Klein. Pamatuju eBay aukci Kleina Attitude z doby před Trekem v barevném schématu Dolomiti s finální cenou dvanáct tisíc korun. Dodnes mě mrzí, že jsem ji promeškal, dnes má hodnotu násobně vyšší. A o tom to přesně bylo a je dodnes. Vnímat, po čem ještě není hlad, ale v budoucnu bude. Dost často právě pro krásu a funkčnost,“ vzpomíná.
Po životních peripetiích se Ondra k retru opět vrací. A počítá do něj kola devadesátková ii ta z let nultých. Kleina má jednoho, černého Palomina z roku 2003 se systémem odpružení Maverick (pamatujete na krásná kola zakladatele Rock Shox Paula Turnera?). V Liberci ulovil Cannondale F2000 z roku 1996 v barvě Viper Red za pár tisíc (skřípu zuby pokaždé, když se o tom zmíní) a pak ono již zmíněné stříbrné Campione Razzo z mých skromných zásob (vzpomínka na mládí, která prý brzy ožije). Mezi jeho aktuální výzvy patří kompletace celé výrobní řady horských kol AMP Research motokrosového závodníka a velkého inovátora Horsta Leitnera. Nemalý cíl, ke kterému má Ondra našlápnuto. Na návštěvě v jeho podkrovním domově nacházím více či méně osazené rámy B3, B4 a B5 a vidlice F2, F3 a F4. Připadám si zase jako malý chlapec slintající nad devadesátkovými koly a komponenty. I já měl doma svůj katalog číslo jedna, jen ne ze Skotska ale z Německa. A tu stranu s koly AMP Research s unikátně řešenými vidlicemi a s kotoučovými brzdami si vybavím i po třiceti letech. Kde je mu konec.
Proč to děláš?
Kolo vnímám jako jako esenci lidského umu, inteligence a vynalézavosti. Baví mě technika kombinující funkci s estetikou. Obojí musí být v mém cyklistickém světě v souladu. Zajímá mě, jak jsou jednotlivé díly koncipovány navenek i uvnitř. Tím mám na mysli, jak promyšlenou mají konstrukci, jaká je použita povrchová úprava, jak se servisují a kolik toho vydrží v provozu.
Stejně jako v architektuře, která mě živí, mám rád u kol materiály v jejich elementární podstatě. Abych byl konkrétní, kupříkladu nelakovaný titanový rám osazený mixem komponent z leštěného hliníku a karbonu s přiznanou strukturou vláken. To je pro mě čirá radost a krása. Nebo takový ocelový rám se subtilními trubkami a decentními detaily od mistra svářeče. Svezu se na oceli rád a z vyšší hmotností si hlavu nelámu, pohodlí mi to plně vynahradí. Baví mě elox, který dává designérům možnost vyhrát si u hliníku s barvami. Baví mě klasická rámová stavba svařená z hlavního rámového trojúhelníku a klasické zadní trojúhelníkové stavby. Jak jednoduché a zároveň geniální.
Touto optikou se dívám na moderní i na stará kola. U těch starých se nadto zajímám o příběhy jejich tvůrců, konstruktérů a designérů. Zkoumám, jak byli vynalézaví, v čem předběhli dobu a kde třeba i selhali. Ač je většina těch devadesátkových konstrukcí již překonána, neupírám jim jejich kouzlo, krásu a funkčnost v kontextu doby. Nejsem dogmatický, mám rád technický, technologický, materiálový i estetický posun. Převody 1×13, hydraulické či elektrické systémy, lehké, přitom pevné materiály a v neposlední řadě neustálý vývoj geometrie a kinematiky. To přece dělá naše hobby, náš sport zábavnější, pohodlnější a dostupnější pro všechny cyklisty a cyklistky. Na takových krásných a funkčních kolech poznáváme krásy přírody, trávíme na nich čas se stejně smýšlejícími lidmi a dáváme si u toho pořádně do těla. To mě na tom vedle techniky a estetiky, ohromně baví a naplňuje.