Standa Zušťák
Zahořet pro horskou cyklistiku dávno před příchodem horského kola do Čech. Standovi Zušťákovi se to na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století podařilo. Od svého táty tehdy dostal z Polska importovaný cruiser Romet Polo Lux. Při troše fantazie si ho hned vybavím v sedle po boku otců zakladatelů Garyho Fishera, Toma Ritchey a Joe Breeze prohánějících se po svazích Mount Tamalpais na cruiserech Schwinn. Realita byla o trochu jiná, něco ale Standu s těmito osobnostmi přesto pojilo a pojí dodnes. Láska ke kolům a ke svobodě pohybu.
Na Rometu do vedlejší vesnice k babičce pro buchty, později na Favoritu za děvčaty. Tak s lehkou nadsázkou vzpomíná Standa na své začátky. Silnice nebyly zdaleka tak rušné. Po škole doběhnout domů, hodit tašku do rohu a hurá do sedla. „První auto jsem si koupil ve třiatřiceti letech. Slyšíš správně. Za mého mládí to chodilo jinak než dnes. Rozhodně jsem nedostal v osmnácti klíčky od auta na výlety s holkama po kavárnách.” dodává. První děvče si našel v Desné v Jizerských horách. Z rodného Proboštova u Teplic za ním byl schopen dojet na své stříbrné Favoritce i v zimě. Stačilo obléct zimní boty, šponovky a lásce nestálo nic v cestě.
„Měl jsem toulavý boty a v tom našem pohraničí bylo a stále je plno zajímavých tras. Hory jsou syrové, poloprázdné a božsky klidné,” popisuje Standa své pouto k okolní krajině. Touhu objevovat a užívat si jízdu povětrnostním vlivům navzdory si ostatně udržel dodnes. Čím sychravěji je v jeho milovaných Krušných horách (a nejen v nich), tím lépe. Zato se závodními ambicemi se v mládí rychle vypořádal. „Jednoho dne jsem dostal chuť poměřit síly s místními borci na společné tréninkové vyjížďce. Chtěl jsem dorazit ve velkém stylu, jenže se mi to vůbec nepovedlo. Příliš dotažené klipsny způsobily můj let střemhlav přímo pod nohy celého cyklistického oddílu. Na chodníku tehdy velice rychle skončily mé závodní ambice.”
Co dalšího z té doby položilo základ Standově sběratelské vášni? Kdo kdy jezdil na Favoritu, dokáže tipnout. „To kolo se neustále sypalo. Jednou za čas bylo potřeba ho rozebrat, seřídit, případně opravit. Nešlo ‚bejt levej‘. Naštěstí bylo od koho se učit. Můj tatínek automechanik mě často bral s sebou do dílny a ukazoval mi, jak věci fungují. Lecčemu jsem se přiučil a díky tomu zvládal jak Favorita, tak později horáky,” říká Standa. Šikovné prsty jsou podle něj „skill”, který ve zralém věku při budování sbírky jako když našel.
Autostopem na Sport Prague
Nástup horských kol počátku devadesátek přirovnává Standa k naprostému zjevení. Jeho klíčová vzpomínka se váže k legendárnímu Sport Prague 93. „To, co jsem do té doby vídal ve velmi slušně zásobených teplických cykloobchodech, bylo na výstavišti krát sto. Tolik značek, tolik krásných kol. Zapůsobily na mě natolik, že si vybavím každý detail toho dne. Dokonce i to, že mě poslední večerní stop vysadil v Lovosicích, já pokračoval pěšky přes kopce do Proboštova a ve tmě tam na mě začal štěkat jezevec,” směje se Standa.
Doprava po sametové revoluci a ekonomické transformaci utěšeně houstla. O dalším směřování bylo rozhodnuto. „Dvakrát mě ze silničky sundalo auto zrcátkem. Nejprve mě poslalo fyzicky k zemi, později pak mentálně do lesů. V roce 94 jsem pořídil černo červený rám Fort, komponenty UNO, černou sadu Shimano LX. Stálo mě to celou výplatu, ale poskládal jsem z toho své první vysněné horské kolo. Jezdí dodnes, jen už ne se mnou. Před třemi lety dostalo generálku a putovalo ke kamarádovu synovi.” Není to jediný případ, kdy Standovo kolo našlo nový domov v širším okruhu přátel takříkajíc za pusu. „I mé první celoodpružené kolo, dvacet let starý Cannondale Jekyll, jsem nedávno repasoval pro kamaráda učitele. Jednočepová konstrukce šla pořád hladce, krásná práce amerických inženýrů. Kola zpravidla raději rozdávám, než prodávám. To druhé mi moc nejde.”
Přechod ze silničky na horské kolo přinesl poznávání dosud zapovězených cest. Objevování kraje v jeho celistvosti. Ani tehdy ale ve Standovi nevzplanul závodním duch. V rámci svých toulek si alespoň neoficiálně sjel tréninkovou trať Českého poháru ve sjezdu v Krupce. Z Komáří vížky až dolů na kole s pevnou vidlicí. Domů dorazil dle svých slov „dobitej, ale šťastnej”.
„S cyklistikou jsem prožil velmi intenzivní čtvrtstoletí, od svého nástupu do školy zhruba po Kristovy roky. Po padesátce už nemám za čím chvátat. Nevozím nášlapy a když není chuť sednout na kolo, nepohrdnu turistikou. Kamarády čas od času potrápím, když je organizovaně vytáhnu do nečasu. Krušky jsou krásné i v osmi stupních za deště. Grog u kamen pak chutná o poznání lépe,” popisuje svou filozofii Standa. Ani bikeparky a traily ho příliš netáhnou. Kolo má na to, aby ho dopravilo, kam potřebuje. Ať už na něm jezdí po horách nebo ve městě.
Americké intermezzo
„V Teplicích byla skvělá pankáčká scéna. Když tady přestalo být na konci osmdesátek kvůli imisím dýchatelno, i pěst jsme proti tehdejšímu režimu pozvednout dokázali. Po dekádě nově nabyté svobody, večírků a koncertů, ale člověk zjistil, že má holej zadek a je v tom sám. Většina kamarádů založila rodiny, najednou nebylo s kým jít na pivo,” vzpomíná Standa na dobu, kdy se rozhodl prodat svého tehdejšího žlutého Sectora z Ritchey Nitanium trubek, za utržené peníze koupit letenku do Států a tři roky vydělávat v tvrdé dolarové měně. „Pracoval jsem na Floridě jako údržbář, pomocná síla na stavbách, v restauracích. V té době si tak šlo slušně vydělat, i když byl dolar díky útokům na Dvojčata ukrutně nízko. Cyklistika mě ani tam nepustila. Pořídil jsem Cannondale Delta 1000 a měl ho jako dopravní prostředek místo auta. Musím říct, že nabídka místních cykloobchodů byla neskutečná. Co jsi u nás považoval za výjimečné, bylo tam na každém pultu, v každé vitríně.”
Návrat z Floridy do Čech se netýkal jen Standy, ale i jeho Delty. „Protáhl jsem ji po moři přes Polsko a věnoval ji bráchovi. Vydržela se mnou ve Státech tři roky dojíždění do práce a v Česku nám ji po pár měsících ukradli v České Lípě ze zahrady. Zatímco jsme spali v domku známých. Vítej zpátky.” To už se ale pomalu schylovalo k nástupu devětadvacítek. S ním Standa spojuje svůj zvýšený zájem o stará kola, nejen ta horská. V hledáčku se ocitly, jak to ostatně pozoruji u všech sběratelů, značky poutající jeho pozornost v devadestákách. „Odjakživa jsem koukal po amerických kolech. Můj vlhký sen byl Cannondale. Oversize hliníkové trubky, kvalitní laky a začištěné svary, zpracování téměř na úrovni krásných avšak nedostupných Kleinů. Dodneška mám rád GTčka, ocelové Karakoramy, hliníkové Avalanche a Zaskary. Pamatuju si i na další Ameriku, Specialized Stumpjumper, který u nás ze začátku nebyl tolik vidět,” říká Standa a potvrzuje výše zmíněnou železnou pravidelnost. „Jdu po značkách, které mě tenkrát praštily do nosu. O tom přece sběratelství je.”
Šedesát kol
„Začínal jsem s nákupy na bazosi a postupem času přibral sociální sítě. Nejvíc peněz mě za ten čas stálo členství ve skupině Retro MTB cz na Facebooku,” usmívá se Standa a dodává, že s některými kolegy sběrateli má velmi čilé obchodní interakce, byť ryze jednosměrné. Minimálně na tuto zimu je prý zásoben až až. Mimo nákupy v Česku občas po očku koukne na polské internetové bazary. „Brácha dělá ve firmě provázané s Poláky. Při velikosti jejich trhu a tamní nabídky by byl hřích těch logistických vazeb nevyužít.” I přesto tvoří jádro sbírky stroje původem z Česka. Stejně jako u Honzy Hándla, sběratele z druhého dílu našeho seriálu. Jedná se tak o další unikátní mapu techniky prohánějící se v devadesátých letech po tuzemských stezkách. Dodnes mě fascinuje její pestrost a především kvalita kontrastující s tehdejší výší průměrné mzdy a cenami kol zahraniční provenience. Jsme opravdu nadšenci.
Že se v Česku dají najít krásné kousky dokládá Standa historkou z jednoho z posledních výjezdů za hranice regionu. „Na bazosi se objevilo GTčko bez polepů. Triple triangle a leštěný hliník, když tohle vidím, pokaždé zbystřím. Po podrobnějším průzkumu mizerných fotek jsem v něm identifikoval první Zaskar z roku 1991. Vzal jsem si narychlo volno z práce a vyrazil kamsi k Berounce, než mi ho někdo vyfoukne. U rodinného domku mě přivítal pán v letech, první a jediný majitel kola. Vyprávěl mi, že před třiceti lety pracoval v Německu a tam na něm také jezdil. Všechno do puntíku sedělo, Zaskar byl dokonce v původním zachovalém stavu. Kromě přední vidlice, která vzala za své při nehodě. S rámem to naštěstí nehlo. Na mě už teď zbývá jen sehnat autentické samolepky.”
Důležité téma pro každého sběratele je filozofie, s jakou ke kultivací své sbírky přistupuje, nejinak je tomu u Standy. Mimochodem, byl to právě on, kdo mi ukázal zázrak Družstva pro chemickou výrobu a služby (zkráceně Druchema) jménem Tempo pasta. „Kotouč a leštící pasta nesmí na začátku každé repase chybět. Když je rám hodně dodrbaný, je mi ho líto a udělám na něm všechny nezbytné retuše. Když je opticky v zachovalém stavu, nechám mu jeho lehkou patinu. Taky Konkor je mým věrným pomocníkem, prostříkat ocelové rámy je před kompletací naprostá nutnost. Celá kola se snažím vracet do katalogového osazení. U holých rámů tak důsledný nejsem a rád si to ulehčím. Většinou se ale držím alespoň dobové korektnosti.”
Je čas se pomalu rozloučit, a tak tasím závěrečný dotaz na Standovy vize a tajné sny. Má vůbec nějaké, se svou půdou a sklepem zaplněnými až pod strop? „Řeknu Ti to takhle. Bydlím ve čtyřpatrovém činžovním domě se společnými půdními prostory. Jsem vděčný své partnerce i všem sousedům za toleranci. I když už přišly tmavší chvilky, během nichž mi Jana vynosila pár krabic součástek do kontejneru a já je zase tiše a pokorně vracel zpět na svá místa. Vize nemám. Na mě je to moc silné slovo. Věnuju se tomu, co mě baví a při tom živím svůj sentiment. Budu rád, když teď přes zimu dotáhnu do konce všechno, co jsem si předsevzal. A tajné sny, to víš, že se najdou. Líbí se mi křížové rámy a chtěl bych své hliníkové Alpinestarce pořídit ocelovou sestřičku, neurazilo by mě GT Psyclone nebo Bravado. To by ale chtěl každý, co si budeme povídat.”
Vracíme se společně na zem, ale jen trošku. Naše povídání končíme jedním velkým, dosud nevyřčeným přáním. „Ze všeho nejradši bych se o tu svou radost podělil s dalšími podobně smýšlejícími lidmi. Už dlouho ve mně zraje myšlenka spojit se s Honzou Tančinem, vyrazit společně na magistrát a ukecat je o prostory pro naše muzeum. Oba máme plno krásných kousků ve sbírkách, stačilo by je roztřídit a vyleštit. Teplice a okolí jsou navíc cyklisticky políbené, návštěvníky by si to určitě našlo.”
Co dodat. Věděl bych o pár dalších sběratelích s velmi podobnými myšlenkovými pochody. Jednou se to stane, to mi věřte.
Proč to děláš
„Celý život dělám věci, které mám rád a nemyslím si, že se to někdy změní,” reaguje Standa na ono stokrát omleté „proč”. Jiskřičky radosti mu jsou vidět na očích od okamžiku, kdy jsme zasedli ke kávě a začali si povídat o jeho vztahu k cyklistice i k milovaným Kruškám. „Když dnes vezmu do rukou součástku, kterou jsem před lety obdivoval nebo mi dokonce už jednou rukama prošla, rozlije se mi po těle zvláštní pocit uspokojení. Vzpomínky pro mě mají velkou emoční hodnotu, proto to dělám. Určitě si nemyslím, že v tom mám bůhvíjaké peníze, kupovat kola na kšeft nechci, ani to neumím.”
Dalším důvod, který máme společný napříč komunitou, je obdiv k poctivé práci. „Ať už ve Státech nebo na Taiwanu, všude se ty rámy v počátcích musely svařovat ručně. Ocelové i hliníkové, v obojím je kus řemesla. A když se podíváš na perforované trubky starých GTček, jak jsou v nich schovaná lanka, na zabrušované sváry Cannondalu, sjezdařské speciály Schwinnu, je to jedna poctivá práce vedle druhé.” Výčet by byl ještě mnohem delší, kdybychom měli prostor pustit se do debaty o silničních kolech a historické i současné rámařině.
Svá stará kola nenechává Standa ležet ladem. Poctivě na nich šlape do pedálů, jen ho prý omezují jisté logistické bariéry. „Většina kol mi visí na trámech. Před každou vyjížďkou lézt po žebříku je nesmysl. Ve sklepě mi stojí ustálená čtyřka, na nákupy Kona Cinder Cone, na vyjížďky GTčko, Diamondback a Rock Machine. Obzvlášť pro poslední jmenovaný kousek mám slabost. Rok 1995, ponikovaný rám z trubek Tange Prestige, kompletní sada Shimano XT, světové parametry na kluky z Litoměřic, nemyslíš? Koupil jsem ho od dámy v letech v perfektním stavu a ještě ho vyladil představcem Softride. Svezení na něm stojí za to,” uzavírá své zamyšlení Standa. A co s těmi trámy? Řešení je nasnadě. Oprášit a do muzea s tím. Ať to dělá radost i dalším nadšencům.