Jan Tančin
S Honzou Tančinem z Koloshopu jsme rozhovor domluvili na první půlku července. Připravil se na mě precizně. „Můj příběh se moc neliší od těch, které jsi už pro Velo napsal, jsem stejný pacient jako všichni ti sběratelé přede mnou,“ řekl mi na úvod. Volali jsme přes Teams, Honza s Applem na uchu a ještě ze sedadla spolujezdce z vozu, který míří z Korsiky zpět do Čech. Dokonalá improvizace.
Bystrému čtenáři neujde, že Honza už v jednom mém článku vystupoval, ač o tom předem nevěděl. Mluvil o něm Standa Zušťák, jeden z „pacientů“ (nerad to slovo používám, ale dnes ho sobě i Honzovi prominu). Společně totiž před lety vytvořili teplický sběratelský gang systematicky pročesávající české online inzerce, lovící krásná stará kola o která tenkrát nikdo nestál. „Dnes mám ty nejlepší kousky vystavené na firmě. Návštěvám říkám, že to je to nejvzácnější v celém baráku,“ říká.
Otec nadával, matka kryla
„Nepocházím z movité rodiny. Za první horské kolo Olpran jsem rodičům dodnes neskutečně vděčný,“ vzpomíná Honza. Psal se druhý říjen 1992. První zásah prvním horákem si pamatuje na den přesně. Velikost také. Aby ne, měřil v té době 170 cm a Olpran byl XLko. Au.
„Zprvu se u mě neprojevovaly závodní ambice, to až později. Fascinovala mě technika a špičkové komponenty, na které samozřejmě nebyly finance. Z roxoru jsem si svépomocí vyrobil montážní stojan a začal s pravidelnými rozborkami a sborkami ve svém pokoji,“ popisuje Honza zážitky, které má jistě mnoho z nás. Kus kartonu na koberci (v tom lepším případě), plno bordelu, v jednom šuplíku učení, ve druhém sbírka Cykloservisů a Pelotonů, ve třetím nářadí. „Otec nadával, matka mě kryla.“ Usmíváme se oba.
Řeč stočíme k další typické zálibě našich mladších já. „Po cyklo obchodech jsem se samozřejmě taky toulal, jako všichni pacienti. Do Ústí do Trisportu mě to táhlo za Heavy Toolsy. To byla v první půlce devadesátek špičková kola, která pomohla evangelizovat horskou cyklistiku v Česku. Nabízeli špičkové oceláky z Tange Ultimate s Ritchey patkami i parádní hliníkáče z Eastonu. Dodnes je považuji za takovou svou severočeskou srdcovku.“
Osudová setkání
„Za vším hledej ženu,“ říká klasik. „Za vším hledej kolo,“ říkám já a sběratelé mi přikyvují. Jedno konkrétní vytáhne z rukávu snad každý. Ivan sesbíral desítky Spešlů, protože jeho prvním horským kolem byl Rockhopper z roku 1994. Tomáš jezdil Český pohár a vzpomínka na Moratky chlapců z České spořitelny mu roky nedala spát až musel vykoupit všechna matně šedá kola z cyklobazaru i z eBay. Petr má plnou garáž Cannonů, protože kolem něj před třiceti lety na lokálním závodě prosvištělo SuperVéčko a on si chvíli myslel, že spatřil na Šumavě UFO.
Honza není výjimkou, tahá však z rukávu příběh, který lehce vyčnívá. „Donedávna se mi vracela vzpomínka na tmavě fialový Cannondale M900 s Pepperoni vidlicí. Stál v roce 1995 v teplickém HPMku s cenovkou na tu dobu neskutečných 42 tisíc korun. Já chodil na gympl a o přestávkách kvůli němu vybíhal ven. Pokochat se, než ho někdo koupí. No a ten někdo se před šesti lety objevil u nás v Koloshopu a přinesl Cannona na servis. Tu vzpomínku mi zhmotnil,“ vypráví Honza příběh kola visícího nad schodištěm vedoucím z prodejny do kanceláří. „Věděl jsem, že už ho nevrátím. Na to byla má citová vazba k těm hliníkovým trubkám příliš silná. Naštěstí jsme se domluvili a já vím, že pana majitele dodnes hřeje u srdíčka, že je o jeho Cannona dobře postaráno.“
V roce 1996 pak přišly na řadu závody a s nimi další kupa inspirace. „Jezdil jsem klasická cross country. Výkonostně to nebyla žádná sláva, ale o to mi vůbec nešlo. Nejvíc jsem si užíval depa plná špičkových závodních strojů a pobíhal po nich s foťákem, později i s kamerou. Ještě bych ty VHS kazety někde u rodičů vyhrabal,“ popisuje s úsměvem Honza.
Sbírání a byznysování
Na vysoké škole šlo závodění stranou. Kolu ale zůstal Honza věrný a díky svému srdcařství si splnil první velký sen. Z Olprana z dřevních dob se posunul k českému RB v provedení brutal finish. Parádní stroj, ale pořád to ještě nebylo ono. „V létě roku 1999 jsem RBčko sbalil a vyrazil na cyklozájezd do Rakouska. Padli jsme si tam do oka s borcem, který sedlal titanového Merlina, pro mě naprostou modlu. Na závěr zájezdu mi ho nabídnul. Prý takového nadšence jako já dlouho nepotkal. A že to nějak uděláme.” Slovo dalo slovo a domů do Teplic putoval titanový rám americké provenience s výrobním číslem 00969 (dodnes si ho pamatuje) a dvouletý splátkový kalendář.
Na komponenty nezbylo a tady se už pomaličku začíná psát historie Honzova sbírání a byznysování. „Merlin dostal nejprve obyčejné osazení z RBčka. Nedalo se nic dělat, musel jsem splácet rám. Postupně se ale začaly objevovat možnosti, jak nakoupit komponenty v Německu za poloviční ceny. Vyladil jsem si díky tomu svůj titanový šperk a sem tam přivezl i něco kámošům a známým. Tak se vlastně začala psát historie Koloshopu.” Paradoxně se tento objev stal Merlinovi osudný. Na rozjezd podnikání po vysoké škole byl potřeba kapitál, a tak šla modla z domu, respektive ke kamarádovi, který po ní zatoužil.
Kdo něco podobného zažil, dá mně a Honzovi určitě za pravdu. V momentě prodeje se takové rozhodnutí zdá být logické ba přímo nevyhnutelné. Po měsících či letech si pak spíláš. Vzpomínám na svou uhrančivou silničku Cannondale CAAD9 v matně černé s karbonovou vidlicí Slice Premium a stříbrnou sadou Campagnolo Veloce, která mě dovezla na Passo Sella, Passo Stelvio i na Zoncolan. Vzpomínám i na to, jak jsem se jí po narození dcerky zbavil a po pár letech psal novému majiteli, zda by mi ji neprodal zpět:)
I Honza došel k podobnému prozření. „Kámoš prodal Merlina za patnáct tisíc do Ostravy a já ho tak ztratil z dohledu. Jednou jsme se pak pokoušeli nového majitele kontaktovat, ale bezvýsledně. Prodat mi ho zpět už nechtěl,” lituje Honza ztráty kousku své osobní historie a druhým dechem dodává, že drobnou náplastí pro něj modernější titanový šperk ze stejné továrny, který si pořídil do své sbírky před časem. „Pořád jsem si opakoval, že kol mám už plno a stejně mi to nedalo. Merlina nakonec mám, byť z roku 2004, se starými karbonovými koly ENVE, komponenty Hope a na sadě Shimano XTR. Koupil jsem ho za slušnou cenu díky prasklině v rámu jako obraz na zeď. Dneska už je profesionálně zavařený a kdykoliv by se na něm dal odjet závod.”
Zpátky ale k byznysu. S jeho rozjezdem Honza začal paradoxně ztrácet radost, ztrácet to chvění ze špičkové techniky, na kterou nelze dosáhnout. „Zpočátku to byl splněný sen. Rukama mi procházely komponenty, sny z dětství a já je osobně balil do zásilek a nosil na poštu. Pak mi to ale zevšednělo,” říká Honza. Poslední moderní kolo, ze kterého měl radost, byl v roce 2006 Giant Trance s vidlicí Fox TerraLogic kompletně na sadě Shimano XTR. Šedé „eRko” ostatně patřilo právě mezi ony sny z dětství.
Cannon, Klein, titan a dost
Lásku k technice Honza znovu objevil právě se starými koly v tandemu se Standou Zušťákem, o kterém už byla řeč. Jejich sběratelský gang koncentroval za posledních deset až dvanáct let v Teplicích neuvěřitelné poklady. „Měli jsme v Koloshopu dodavatele, staršího pána z Frankfurtu s českými kořeny. Věděl o naší zálibě, a tak s každou cestou do Čech dovezl čtyři nebo pět starých horských kol. Bral je od zákazníků na protiúčet a hromadily se mu v obchodě. Nikdo je tenkrát nechtěl. Přitom my měli se Standou Vánoce pokaždé, když přijel.”
Co nepřivezla spojka z Frankfurtu, přinesli zákazníci do Koloshopu osobně. Netušili, že se jim místo seřízeného a promazaného stroje vrátí zpět nabídka od pana majitele, která se neodmítá. Dalším zdrojem byly tradičně online bazary. Honza a Standa měli osvědčená klíčová slova, která dokázala ve změti moderních závodních strojů, naprosto obyčejných přibližovadel a totálního šrotu identifikovat retro skvosty doslova za pusu. „Prokrastinace u online bazarů mi přihrála Marina Team Titanium, což je dodnes jeden ze skvostů mé sbírky. Majitele neměl potuchu o tom, co si za kolo říct. Když jsem zavolal, bylo už rezervované, takže jsem si oproti inzerované ceně připlatil a nebylo co řešit. Oba jsme byli spokojeni.”
A tak to šlo dál, až Honza dospěl ke čtyřicítce. Myšlen je počet kol, nikoliv životní jubileum. Nicméně jedna paralela se nabízí. Bilance. „Začal jsem škrtat nezajímavé kusy. Můj plán teď je vyčistit sbírku a nechat si jen zhruba patnáct kol, která mě opravdu baví. Nová nekupuji, i když nám minimálně na servis občas pěkné retro přistane. A někdy dostanu nabídku na odkup i napřímo. Posílám to dál, já bych je uložil ke spánku na náš externí sklad. To ať radši dělají radost jinde.”
Výsledkem Honzovy bilance jsou priority, kterým rozumím. Cannondale, Klein a titan. Po Cannonech Honza toužil od té doby, co se mu v hlavě zabydlel tmavě fialový model M900. Dnes má těch moderních v Koloshopu habaděj a ve sbírce si hýčká například starou F3000SL s elektrickou Lefty. Raritka, která se jen tak nevidí. Dva staré Kleiny Attitude z let 1993 a 1994 visí nad stejným schodištěm jako eM devítistovka. „První je komplet na Campě Record O.R. a postavili ho v Ultrasportu ve Svitavách. Na Kleiny se tam specializovali. Druhého jsem získal z Dlouhánovy sbírky společně s dalšími retro koly. A myslím si, že dnes by mi ho Dlouhán už neprodal,” usmívá se Honza při vzpomínce na nákup od někdejšího reprezentačního mechanika známého jako Dlouhán. Konečně, titanových šperků má Honza pět, mezi nimi tři Moratky.
„Rád se pokochám špičkovou dobovou technikou, ale dospěl jsem do fáze, kdy nemusím mít všechno a přesto si v tom umím najít obrovskou radost,” uzavírá svůj příběh Honza a společně si pokládáme otázku na závěr. Dává nám to všechno smysl pouze emoční nebo i racionální. A pokud racionální, uměli bychom svou zálibu změřit penězi? V posledních letech obrovsky vyrostl trh s automobilovými veterány. Oba to ze zájmu sledujeme. Zajímaly by nás paralely ke kolům. Jsou top značky cyklistické branže stejně likvidní a je tu vůbec v Česku kupní síla na trh s vzácnými retro koly? Co myslíte vy, milí čtenáři?
Proč to děláš?
„Retro horská kola oživila můj zájem o techniku v době, kdy mi v Koloshopu začaly rukama procházet stovky špičkových dílů a z mladistvého chvění se rázem stala pracovní rutina. Mohl jsem se zase kochat něčím vzácným, co už v každém obchodě nepotkáš,” zamýšlí se Honza nad svým proč. Když se sbíráním začal, snažil se dotáhnout svá kola do dobově korektního a stoprocentně funkčního stavu. Neusiloval však o leštěnky za každou cenu. „U prvních deseti až patnácti kusů to šlo, pak už mi to začalo přerůstat přes hlavu. Začal jsem shánět autentické, zachovalé kusy bez větších nároků na přestavbu. Vždy, když bylo nutné zasáhnout, udělali to přes zimu perfektně kluci v našem servisu (díky Vlastíku:-)”
Nedílnou součástí úvah o kolech je podle Honzy finanční hledisko. „Ne, že bych v tom hledal byznys… to v žádném případě. Chci ale rovnováhu mezi tím, co za to dám a co za to mohu dostat,” upřesňuje Honza. „Když kolo koupím a uvedu do sbírkového stavu, měl bych v tom být zhruba za prodejní cenu sbírkového kusu. Tady často vidím kámen úrazu. Moratku z originálních dílů postavím dneska dejme tomu za sto dvacet tisíc, ale ruku na srdce, koupí ji za ty peníze ode mě někdo?”
Posledním bodem, kvůli kterému to Honza ale rozhodně nedělá a mou poslední otázkou je jízda. Tady narážím na rezolutní stanovisko. „Nic ve zlém, ale čím víc jsem si zvykal na moderní horská kola, tím byla jízda na těch starých větším utrpením. Dneska je prostě všechno jinak. Primárně je obdivuji jako sběratelské artefakty, projel bych je maximálně při nějaké mimořádné příležitosti, hlavně abych z toho měl radost.”