Tomáš Dočekal
Titanové komponenty, které ve své době dosáhly renomé světové špičky. Rámy mistrů světa Miguela Martineze a Christopha Dupouey. Ano, řeč je o Morati. Nemůže být o ničem jiném. V Česku bychom na přelomu devadesátých let a nového milénia stěží našli inovativnějšího cyklistického výrobce. Zčásti díky zázemí leteckého podniku Mora Aerospace, zčásti díky osobě šéfkonstruktéra značky Svatopluka Zatloukala.
Zmiňme jeho patentovaná řešení Morati Stays, B-B Box, M-Bars, nejlehčí kovové kliky na světě nebo silniční kolo SC 1.3 na kotoučové brzdy (vyvinuté ve spolupráci s Bobem Štíchou a firmou Hope). V roce 2004 však přišel konec. Náhlý a hořký. Otevřely se dveře pro vznik sběratelského kultu.
Střih. Škrábu se do kopců, jedna serpentýna střídá druhou. Sedím v autě a mířím do Říček v Orlických horách, kde na mě čeká Tomáš Dočekal a jeho sbírka šedé noblesy. Asfaltka se náhle narovná, les vystřídá louka s famózním výhledem do údolí. Jsem na místě. Podáme si ruce a projdeme skrz dům na terasu. Záplava matně šedých kol, rámů, vidlic, sedlovek, představců, řídítek a rohů vyskládaných na modřínových fošnách zatřese celým mým tělem. Tom se na můj příjezd očividně dobře připravil.
„Před časem u mě byl Pavel Hendrych, sběratel a pořadatel zatím jediného srazu kol Morati. Večer jsme u piva zavedli řeč na téma ‚Kolik toho vlastně máš.‘ Rozuzlení jsme se nedobrali. Já mám vše popsané v Excelu zato Pavel tak systematický není,” otevírá svůj příběh Tom vzpomínkou na nedávné setkání dvou v dobrém slova smyslu fanatiků. „Ráno přišel Pavel na snídani s kusem papíru. V noci prý musel všechno sepsat, jinak by neusnul. Ze srovnání vyšlo, že je moje sbírka o fous obsáhlejší a tudíž pravděpodobně nemá v Česku obdoby. Větší blázny než nás dva totiž neznám,” směje se Tom a je z něj cítit upřímný zápal pro špičkové české řemeslo a velký obdiv adresovaný „malé partičce, která si to ve své době dávala na férovku s velkýma klukama světové cyklobranže.” K tomuto citátu se ještě vrátíme.
Třicet procent v Sezimce
Kořeny Tomovy lásky k cyklistice sahají do přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Rodiče mě ke sportu vedli odjakživa. Začátky byly skromné, na první pořádnou silničku jsem našetřil ve třinácti letech, pro první horské kolo jsem si dojel v prváku na vysoké,” říká Tom a stáčí své vyprávění do ikonické nuselské prodejny Roberta Štěrby ve dvoře Sezimovy ulice. „Sednul jsem v pět na první metro a postavil se do fronty čekatelů na Robertův pravidelný výprodej. Třicet procent na kola a dvacet pět na vybavení. Zpět už mě vezl fungl nový šedý Author Sector s pevnou vidlicí, komponenty Shimano LX a XT, řazením Gripshift a šíleným děravým představcem TranzX.”
Ještě ten rok si Tom vystřihl ve svém rodném Brně závod v cross country. Bylo z toho první místo na bedně a záhy také týmové angažmá. „Dostal jsem laso z týmu Rocky Bikes seskupeného kolem jednoho místního cyklo obchodu. Majitelé měli tehdy velké ambice. Vydrželo mě to s nimi šest let, od roku 1997 do 2002,” vzpomíná na dobu, která se mu vryla do paměti především díky jednomu zcela konkrétnímu zážitku. „Na Českém poháru jsem s posvátnou úctou sledoval profíky z České spořitelny. Představ si borce sladěné v týmových dresech sedlající titanové Moratky v plné palbě. Vypadali, jako by právě přijeli z Marsu.”
Dodejme, že brada z Moratek padala nejen amatérům, ale i některým profíkům. Svatoš Zatloukal na to vzpomíná slovy: „Kluci ze Spořky za mnou chodili a líčili, jakého obdivu se jejich kolům dostávalo v zahraničí. Dřív na závody Světového poháru jezdili obhlížet techniku zahraničních závodníků, teď se karta obrátila.”
Zážitky z poháru Toma postupně formovaly. Z oceli přesedlal na prémiový hliník. „Začala mě oslovovat neotřelá technologická řešení. Volba padla na Kleina, kultovní americkou malosériovku. Chvíli jsem ho proháněl po tratích Českého poháru a dobře mi sloužil i po ukončení závodní kariéry. Na jejím sklonku jsem vyzkoušel další kola, tentokrát už sponzorovaná týmem. Vzal je čas. Klein mám ale dodnes schovaný v Brně.”
Za vším hledej ženu
„Rychlé cross country jsem časem vyměnil za vytrvalostní čtyřiadvacetihodinovky. To už jsem závodil na vlastní triko a trénoval v terénu i na silnici. V té době jsme se seznámili s Lenkou a začali sportovat společně. Jenže ejhle, chyběla jí silnička!” popisuje Tom okamžiky, které ho na podzim roku 2004 dovedly k velkému životnímu zlomu (svatbu tím na mysli nemáme). „Ležel jsem v posteli a z legrace napsal do vyhledávání na cyklobazaru klíčové slovo Morati. Jen pár měsíců poté, co v Mariánském údolí u Olomouc utichla výroba titanových komponentů. Objevila se krásná silnička na sadě Dura Ace za rozumné peníze. Nebylo co řešit. Brzy obohatila naši společnou domácnost.”
První roky po zániku Morati se nesly v duchu dostupnosti a relativně slušných cen. V Mora Aerospace, respektivě nově v Honeywellu, prý dokonce uspořádali titanové happy hours. Podle Toma velmi krátké a úderné. „Dostalo se k tomu pár nadšenců tušících opravdovou hodnotu. Obecně ale lidé přestali toužit po něčem, co už jako značka neexistuje a co jim nikdo v případě defektu nesvaří.”
Nástup devětadvacítek, kotoučů a karbonu podle Toma tržní ceny titanových komponentů Morati ještě lehce podrazil. Obojí ale velmi rychle přebila prestiž, kterou si značka ve světě vydobyla. Nic naplat, technologičtí průkopníci jsou ve sběratelském světě ceněni odjakživa. „Doba, kdy jsem mohl jen tiše závidět klukům ze Spořky, byla nenávratně pryč. Začal jsem nakupovat. Ze začátku cokoliv. I to, co mi nebylo,” směje se Tom a dodává, že později dospěl do fáze kultivace sbírky. Silniční rámy velikosti dvaašedesát a jim podobné šly za dobré peníze z domu. „Celou dobu říkáš rodině, že se Tvoje nákupy vyplatí. Čas od času jim prostě musíš ukázat, že mluvíš pravdu.“
K tomu, aby se ve sbírce vyznal, slouží černá lihová fixka a excelová tabulka. Systematický Tom si všechny komponenty analogově popisuje a následně digitálně eviduje. Do tabulky zapisuje i vývoj cen na eBay a dalších inzertních serverech. S podobně finančně náročným koníčkem to ani jinak nejde. Pokud tedy nechcete vykrvácet.
„Na trhu se zformovala skupina nadšenců ochotných ocenit špičkové české řemeslo i vizionářství šéfkonstruktéra Svatoše Zatloukala moderním trendům navzdory. Ceny během deseti let vyletěly prudce nahoru,” říká Tom. Sám na titanových šestadvacítkách jezdí dál a vytrvale v tom podporuje celou svou rodinu, Lenku i obě děti. Na softailu dokonce absolvoval Kopkových 1000 mil. „Míle jsem jel s parťákem, který sedlal karbonovou devětadvacítku. Cítil jsem vedle něj hendikep, ale nezabránilo mi to závod si užít. Morati bylo ve své době ostré závodní náčiní určené k drsnému zacházení. Tuhle vizi Svatoše Zatloukala chci naplňovat dál. Jezdit. Mít s těmi koly nové a nové zážitky.” Jak vidno, u Dočekalů se na titanové skvosty nepráší.
Na závěr chci vědět, jaký byl Tomův nejbizarnější nákup. „Téměř půl roku jsem si dopisoval s borcem od Krakova o prodeji rámu a M-Barů. Nedokázal mi říct v jakém jsou stavu ani kolik za ně chce. Neumím polsky, on neuměl anglicky. Nakonec mi došla trpělivost, sedl jsem do auta a udělal šesti set kilometrovou otočku se zastávkou v Českém Těšíně u bankomatu. Tam bylo potřeba vybrat zloté a určit si cenový strop. Nakonec vše dobře dopadlo. Adresu jsem našel, on zamával rámem, já penězi, řekli jsme naráz Morati a plácli si. Vůbec jsem si u toho nepřipadal jako magor,” směje se Tom.
Když se loučíme, dodává, že ho má návštěva inspirovala. „Víš, nejde být fanatik čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. I moje sbírání je cyklické, někdy na to nesáhnu, co je rok dlouhý a někdy zase nakupuju jak o život. Teď zrovna mám chuť dotáhnout pár svých projektů. Vrhnu se jako první na silničku SC 1.3, vymazlím si ji do top stavu,” padá do horského ticha závazek. Tom se tváří odhodlaně. Kdo ví, třeba nakonec v Říčkách vznikne i muzeum. Ale to, prosím, neříkejte Tomově ženě Lence.
A ještě jedna perlička na závěr. Inspirace bývá zpravidla i na mé straně. Návštěvy českých sběratelů formují můj pohled na sbírání horských kol devadesátých let. V létě jsem neodolal a pořídil si celoodpružený rám Rocky Mountain Element ročník 1998 a vidlici Marzocchi Bomber Z2 Atom. Může za to Tom Bílek a jeho záliba ve špičkových technických vychytávkách. V tom se s druhým Tomem shodnou. Vyprávím tuto příhodu načež zazní logická reakce: „Co si v hlavě odneseš z Říček, Luky?” Zadívám se do tmy, kde tuším vyskládané titanové skvosty v hodnotě stovek tisíc. „Odsud radši nic, Tome.”
Proč to děláš?
„Máme s Morati čtvrtstoletí trvající vztah,” zamyslí se Tom. Může za to obdiv k ekipě České spořitelny prohánějící na přelomu devadesátých let a nového milénia po tratích Českého poháru kola Morati. Rozebíráme to podrobněji v článku. Tak silné emoce se ale nevypálí do paměti jen tak. „Považuji Morati za český technický skvost, mix konstrukčního génia, dokonalého řemeslného zpracování a leteckého technologie, která tomu dává punc jedinečnosti. Když se na jejich komponenty podíváš, uhranou tě svou jednoduchostí, funkčností a výdrží i po těch letech. Víckrát jsem rám položil s rachotem na kámen, abych doma zjistil, že nemá sebemenší škrábnutí.”
Svou roli v tom samozřejmě hraje i nostalgie dob dávno minulých. „Všechno bylo jaksi jednodušší a všechno to společně fungovalo. Jsem kluk, který se zastavil na sedmadvaceti rychlostech od Shimana. Jít s dobou, musel bych každou chvíli řešit nějaký nový, širší nebo delší standard,” dodává Tom.