Ivan Růžička
Specializace, jeden ze způsobů, jak u sbírání kol nezešílet. Každý z nás si na své cestě prošel různými fázemi vývoje. Počáteční fázi nazývám „koupím si jedno staré horské kolo pro radost”, po ní následuje „za pár tisícovek navíc můžu mít dvojnásobnou radost (rozuměj dvě kola lepší než jedno)” a vše vrcholí fází „chci všechno, ale manželce to musím dávkovat”. Na racionálnější sběratele po nějaké době přijde takzvaný moment osvícení a začnou ve svém chaosu hledat řád. Ivan Růžička svůj řád našel už v roce 1994, kdy koupil svůj první Specialized. Od té doby se na tato americká kola specializuje.
„Moje první, řekněme moderní kolo byl trekový Specialized koupený v malém krámku v Praze na Vinohradech zhruba před třiceti lety. Dlouho mi nevydržel. Záhy jsem přesedlal na Rockhoppera a tím stvrdil svou lásku ke značce Specialized. Katalogové osazení Shimano STX jsem nechal vyměnit za černé LXko a mohlo se jezdit,“ otevírá svůj příběh Ivan. Psal se rok 1994 a horská kola se v Česku drala na výsluní. Jenže úplně jiná. Mít na začátku devadesátek Spešla znamenalo jít proti proudu a možná i trochu do neznáma. Nejvíce byly v kurzu Scott, GT, Trek, Giant, DiamondBack, Heavy Tools, český Olpran nebo později Author a Amulet.
„Celkem rychle jsem pak přesedlal na Stumpjumpera koupeného z druhé ruky. Ocelový rám s pevnou vidlicí vyrobený v Japonsku z trubek Tange, komponenty Shimano s výjimkou tehdy populárního řazení Gripshift. Celé to mělo kolem jedenácti kilo. Rockhopper zůstal v rodině. Schovaný pro synátora,” pokračuje Ivan a dodává, že tato dvě horská kola dnes tvoří základ pestré sbírky. „Mám ke svým prvním Spešlům vztah. Jezdili jsme je tak dlouho, až se z nich staly morálně zastaralé ‚plečky‘ a nevyplatilo se je prodat. Ani bych na to neměl to srdce.” Přitom ve stavu nových nestály vůbec málo, Rockhopper dvacet dva, ocelový Stumpjumper třicet a hliníkový Stumpjumper M2 přes čtyřicet tisíc. V době, kdy průměrný plat nebyl ani sedm tisíc korun.
Chlapi tehdy jezdili pionýrsky po turistických značkách kolem Prahy. Cyklisté a turisté žili v synergii. Vzájemně se respektovali. Alespoň tak na to Ivan vzpomíná. „Minimálně jednou za týden jsme s partou kolegů vyrazili na švih a dali kolem osmdesáti kilometrů na pohodu. Později se přidal synátor, to když dorostl do Rockhoppera. Dneska je z něj divočák a válí to na enduru,” říká Ivan. Pak se usměje a poznamená, že ho „mladej” nedávno nepotěšil. To když sešel z cesty a koupil si karbonovou Capru od YT. „Mě tenkrát ke Spešlům přivedla čirá náhoda. Jelikož jsem konzervativní, zůstal jsem jim věrný. Ale nejen kvůli tomu. Vezmi si, jak ta značka posunula horskou cyklistiku kupředu, jaké měla závodní úspěchy, to je pestrý svět, který mě nepřestává udivovat dodnes.”
Po roce 2000 přišel čas poohlédnout se po modernějších kolech. Prvním přírůstkem se stal žlutý rám Stumpjumper M2 Pro, později koupil Ivan na americkém eBay za výhodnou cenu synátorovi komplet kolo Enduro Expert. „Hliníkový Stumpjumper ve žluté barvě byl jedním z posledních čistě véčkových modelů bez návarky na kotoučovou brzdu. V té době už ho lidi moc nechtěli. Ani Enduro nemělo klasickou návarku. Spešl to řešil trojúhelníkovou redukcí připomínající ploutev. Připevnila se do montážního otvoru v patce a do návarky na véčko. Stačilo vyšroubovat čep,” vzpomíná Ivan na bizár doby, ve které začal cyklistický průmysl přecházet z jednoho standardu na druhý. Někdy i za pomoci podobných „rovnáků na vohejbáky”. Stumpjumpera nechal osadit komponenty, které sehnal po cyklo obchodech. A to tehdy rozhodně nebyla nejlevnější cesta k vysněnému kolu. E-commerce byla v plenkách a ceny komponentů vyšponované do nebeských výšin.
Vášeň s eSkem ve znaku
Sběratelskou vášní zahořel Ivan na přelomu let 2015 a 2016, kdy si „prostě pořídil další kolo”, jak skromně říká. Do lesa v té době vyrážel na Stumpjumperu FSR Elite, pohodlné šestadvacítce se zdvihy 140/120 milimetrů. Vedle toho zatoužil oživit svého ocelového Stumpjumpera z roku 1995 a rovnou si k němu pořídil další dva kousky. „Už bylo jasné, že ta kola mají potenciál stát se krásnými veterány. Našel jsem v Česku pěkný Stumpjumper M2ku v hliníku respektive v té jejich slitině Metal Matrix. Další mi do oka padlo celé kolo, opět Stumpjumper, jen o rok mladší a zaparkovaný na eBay v Dánsku,” začíná Ivan postupně jmenovat své akvizice. Na to, že začal relativně nedávno a specializuje se jen na jednu značku, má úctyhodné portfolio.
„Synátor si v té době koupil silničku Allez Epic z roku 1991. Lepené karbonové trubky do spojek v perfektní kondici. Mě se to kolo tak líbilo, že jsem si ho sehnal taky. A pak ještě jedno. Takže máme v rodině tři,” pokračuje Ivan naprosto klidným a vyrovnaným tónem. Jakoby mluvil o nákupu základních potravin v supermarketu. Pak na vysvětlenou dodává, že ho zejména silniční kola nebaví jen nakupovat, ale i jezdit. „Na Allez Epic jsem absolvoval vícero krásných, přes sto kilometrů dlouhých švihů kolem Berounky. Zadní stavba opravdu pracuje, jen bohužel ve všech směrech. Kroutí se, ale nijak mě to v jízdě nelimituje.”
Přesouváme se v našem povídání o kus dál. K tomu, jak Ivan svou úzce profilovanou sbírku buduje. „Dost kol jsem koupil v Česku, nicméně bez zahraničních bazarů bych se při shánění zajímavých modelů neobešel. Na to jsme malý trh,” říká a dál popisuje svou filozofii. „Líbí se mi střídmý design, držím se katalogových specifikací. Nepotřebuji mít na kole fialové, tyrkysové nebo rasta eloxy, i když chápu, že to lidi baví. Katalogové osazení včetně plášťů a gripů je má značka ideál,” zmiňuje Ivan nejkritičtější součástky. Především pláště se špatně se shání z logických důvodů. Většina se jich časem rozpadla a za ty zachovalé chtějí prodejci hodně peněz. „Nejsem ale zas takový blázen, abych lpěl na tom, jakou tam mám osu. I tak je to běh na dlouhou trať. Moje kola se neustále mění podle toho, jak nacházím další a další dobové komponenty.”
Ještě jednu libůstku o jeho práci zmíním, a tou je péče o originální laky. Dokáže si s nimi opravdu vyhrát. Čištění, přelakování šrámů, leštění. Když poprvé přicházím k Ivanovým kolům, mám pocit, že jsem se ocitl mezi funglovkami v dobovém showroomu.
Jezdit na horských sbírkových kolech pak Ivan nutně nemusí. Prý z čistě praktických důvodů. „Na dobové sedlo se ještě posadím bez problému. Úzká řídítka bych snesl, kdybych v sobě probudil své purstické já. Na těch ztvrdlých pláštích se mi ale do terénu jezdit nechce. Maximálně na pivo do nedaleké Chýně,”
Když už je řeč o řidítkách, zajímá mě, co co je pro Ivana no-go zóna. Vzpomínáme na šířku 560 a 580 milimetrů. „Míň se už snad nevyrábělo ani tenkrát. Leda si je závoďáci krátili pilkou, aby projeli mezi stromy. Dnes už je to úsměvné, ale vezmi si, jak široká řídítka mají gravely biky. Kolik jezdíš na tom svém, 440 milimetrů?” mrkne na mě a pokračuje. „Pro mě je gravel ideální na české silnice nebo na šotolinu. Dál bych se s tím nepouštěl. Duší jsem dnes o fous víc silničář,” přiznává se Ivan.
I na asfaltu je věrný své značce. Zmíněný Allez Epic časem vyměnit za červený M2 Road z roku 1995 a poté za žlutý M4 Road z roku 1999. U kol určených pro provoz nelpí na katalogové setupu, což mu otevírá prostor k ladění. Žlutou M4ku tak dostal na příjemných 7,5 kilogramu. Dnes jezdí ještě novější silničku, S-Works z roku 2002 na kterém oceňuje čistý design a hlavně tu správnou barvu. „Spešl prostě musí být červený,” usmívá se. Ze silnice si pak čas od času odskočí do lesa. Buď na devětadvacítce Stumpjumper FSR Elite 2016 nebo na svém luxusním šestadvacítkovém „zimákovi” S-Works M5 2002.
Napadá mě zcela logická otázka: „Ivane, kolik těch Spešlů vlastně máš?”
„No, to já právě úplně přesně nevím, Lukáši,” nepřekvapuje mě odpověď.
Důvod je prozaický. „Kupuji a někdy i stavím kola pro rodinné příslušníky. Všichni mají samozřejmě Spešla včetně prcků.”
A co dál? Každý sběratel má své plány do budoucna, své sny. „Jeden směr jsou starší, osmdesátkové Stumpjumpery. Kdysi mi jeden v Německu utekl. Bohužel jsem byl v takovém rozpoložení, že jsem na něj koukal skrz prsty jako na starý šrot. Dneska mě to mrzí. Zmizely z trhu a když už se objeví, tak za draho. Především v USA vyletěly ceny osmdesátkových a devadesátkových MTB od Spešlu výrazně vzhůru. Další směr jsou modelové ročníky 94-96. Zaměřit se na ně, protože designově mi přijdou nejlepší. No a do třetice ta nejvyšší úroveň, postavit si repliku závodního kola. Líbil by se mi S-Works M2 Neda Overenda nebo celoodpružený S-Works FSR Jasona McRoye,” zmiňuje Ivan dvě velké persóny, amerického bikera a vítěze prvního mistrovství světa v MTB z roku 1990 a britského sjezdaře považovaného za první bikovou superstar z Velké Británie. „To už je ale level, kam se jen tak někdo nedostane. Závodníci vozili plno atypických dílů, které není vůbec lehké sehnat,” uzavírá Ivan a na chvíli se zamyslí. „Možná bych mohl jen dodělat rozjeté projekty a dát si na chvíli přestávku. Ostatně v pokoji vyhrazeném pro kola už moc k hnutí není a na půdě v depozitu jakbysmet.”
Usmívám se. Jako bych už tyto věty někde slyšel. Tiše ve své hlavě i nahlas od kolegů sběratelů.
Proč to děláš?
„To kdybych věděl. Jsou okamžiky, kdy to je silnější než já. A jsou také okamžiky, kdy se ovládnu a pak ti to je zpětně líto. Jako u toho osmdesátkového Stumpjumpera za super cenu na německém eBay. Dodnes mě mrzí, že není můj. Roli hraje momentální rozpoložení nebo finanční situace. Snažím se být soudný, nemám neomezený rozpočet. Pomáhá mi v tom přehled o cenách, který jsem si za ty roky vytvořil. Díky němu dokážu rychle zhodnotit, zda je nabídka předražená, nebo je to výhodná koupě,” popisuje Ivan pochody ve své mysli. Pak mě opět, již poněkolikáté, odzbrojí svou upřímností. „Osmdesátkové Stumpjumpery jsem si původně ani kupovat nechtěl. Jenže co mám dělat, když všechny devadesátkové už mám. Tedy kromě modelového ročníku devadesát sedm, ten se mi nelíbí. Vidíš, napiš tam, že nemusím mít úplně všechno.”