Tomáš Červenka
Ve třinácti jsme začali dračit s místními bajkery na hradě Lukově. Pilovali techniku, skákali, sjížděli z hradeb. Kdo dá víc! Buď jsi dal, nebo ses rozbil, posbíral a jel dál,“ otevírá svůj příběh Tomáš Červenka z Fryštáku divokými začátky v sedle starého BMX 20.
Psal se rok 1996, bezstarostné mládí s jasnou prioritou: žít srdcem! Nejdůležitější pro kluky z Fryštáku bylo, kolik skočí palet. „Já jich dával devět nebo deset, pokud si dobře pamatuju,“ říká Tomáš.
Neplechy nedělal jen na hradě nebo v ulicích Zlína, ale i doma v dílně. Prvním upgradem prošlo jeho BMX záhy za přispění strýcovy svářečky. „Přední nebrzdila, i když jsi zoufale mačkal páčku až k řídítkům. Ze starého horského kola jsem uřezal čepy, navařil je na přední i zadní vidlici svého BMX a nasadil Véčka. Namísto torpéda šla dozadu nába se cvrčkem, ráfky jsem přebrousil flexou a potřel gumoasfaltem. Hned to mělo jiný grády.“
To už Tomáš spravoval kola v garáži všem svým známým. Nejen jim, od šestnácti začal docházet na brigády k Přemyslu Žaludkovi do CykloGatu v Malenovicích.
Poprvé se mu tam do rukou dostaly opravdové skvosty: Moratky, Litespeedy a Kleiny. Kultovním strojům od vizionáře Garyho Kleina zůstal věrný dodnes, ale o tom až později.
Do Malenovic dojížděl Tomáš jak jinak než na kole. A jak jinak než s hromadou adrenalinu v těle.
„Postavil jsem staré Colnago s osmičkovým řazením na rámu, tenkýma galuskama a hrazdou na řídítkách. To, abych se do práce dostal rychleji. Bavilo mě vyčíhnout si ve Fryštáku autobus a svézt se do práce ve vzduchové kapse za ním. Řidiči si klepali na čelo a troubili. Pud sebezáchovy mi tenkrát vážně nic neříkal,“ směje se.
Mně se hned vybaví slova kamarádky, vědkyně se specializací na demografickou statistiku: „Když chlap přežije ve zdraví třicítku, může si sakra oddechnout.“
Od hořčíku k titanu
BMX v té době dávno už odvál čas, na cyklotrialový speciál ale bylo ještě brzo. „Ze začátku jsem skákal na katalogových šestadvacítkových horských kolech. Bylo jen potřeba sehnat tu nejmenší možnou velikost,“ říká Tomáš a horkotěžko sází své značky na stůl.
„To víš, prošla mi pod rukama spousta kol. Začínal jsem skákat na Rock Machinu, později na hořčíkové Meridě velikosti eS vybavené vidlicí Rock Shox Judy, přední kotoučovou brzdou Hope a řídítky EXU. To byla naše značka, pamatuješ na ni?“ Přitakávám, hned se mi vybavuje jejich představec ve tvaru kostky.
„Když už je řeč o Judynách… ty jejich plastové zátky v nohách absolutně nedávaly naše skákání. Čas od času silou pružiny při jízdě vystřelily. Když už mě jedna trefila i do krku, došla mi trpělivost. U kamaráda jsem nechal vysoustružit zátky duralové a bylo po problému.“
Výčet se přesouvá k větším a větším lahůdkám a končí šestadvacítkovým cyklotrialovým speciálem z titanu. Od koho? No jistě, že od Morati!
„Prodal mi ho Pavel Čep poté, co se rozhodl sázet víc na dvaceti palcová kola. Trialových šestadvacítek vyrobili v Morati údajně jen pět kusů. Jezdilo se na něm skvěle. Dodnes mě mrzí, že jsem ten rám pustil, i když byl několikrát svařovaný.“
Fryštácký Hans „No Way“ Ray
Rozhovor prokládá Tomáš krátkými odbočkami. Tu a tam pustí na YouTube video a já se nestačím divit. „Byl nás plný Zlín. Dvacítka lidí na kolech projížděla ulicemi a skákala, kde se dalo. Když pak chtěli kluci změnit prostředí, poskládali jsme se do mého auta a vyrazili na závody nebo jen tak po republice objevovat nová města.“
I to ale odvál čas a Tomáš chtě nechtě mačká slzu. „Dívej, tady jsem ve Zlíně vyskákal celý eskalátor. Dnes už bych to nedal, ramena i kolena mám odoperovaná, čtyři plotýnky vyhřezlé a moje žena Monika mě neustále popichuje, že bych měl zhubnout,“ směje se a dodává, že spíš zpomalit by mu neškodilo.
Návrat do cyklotrialu by mu prý trval rok a už by to nebylo to, co dřív. Pudu sebezáchovy se holt po třicítce naslouchá jinak. Natož pak po čtyřicítce s manželkou a dvěma dětmi.
„Až zpětně jsem si uvědomil, co se mi mohlo tenkrát všechno stát. Skákal jsem třeba tři zábradlí za sebou, na posledním mi ujelo zadní kolo a následoval pád zádama na kovovou hranu. Nedat za sebe v tom zlomku vteřiny instinktivně ruce, sedím tady dneska s tebou ne na židli, ale na vozíku.“
Otáčíme list a ještě chvíli zůstáváme v minulosti. Zajímá mě, co ještě Tomáše v mládí, kromě divokých kousků, bavilo. Někdo rád bastlil v dílně, někdo se hodiny toulal po cykloobchodech, Tom si vystačil se třemi písmeny: VHS.
„New World Disorder jsem si pustil za den třeba i dvacetkrát dokola. Můj vzor byl samozřejmě Hans ‚No Way‘ Rey, jeho pohyby jsem pozorně sledoval a pak podle nich trénoval. Techniku, bunny hop, vrtulník a další triky. Zapomenout nemůžu ani na Libora Karase a jeho Cannondale osazený loukotěmi Spinergy. Zavřu oči a vidím ho, jak na jednom videu skáče na střechu policejního auta.“
Plnoletý byznys
Říkám si, jak se vlastně kluk z Fryštáku páchající v ulicích divočiny, dostane k tak seriózní sběratelské záležitosti. Kola Garyho Kleina patřila mezi špičku své doby a vzhledem k astronomickým cenovkám si je mohli dovolit jen ti bohatší. Dnes jsou považována za chloubu každé sbírky.
Tomáš je ale muž činu, respektive mnoha a mnoha činů. „V osmnácti jsem vyřídil živnost a otevřel v garáži na Vítové svůj první cykloobchod. Už tenkrát mi kamarád Čechoameričan posílal ze Států takzvanou polskou cestou součástky, oblečení a časopisy, které tu nebyly k sehnání. Některé jsem měl dokonce ještě dřív než oficiální distribuce.“
První Tomášovo horské kolo na XC dotažené firmou Polamer ze Států byl Cannondale F700 v modré týmové barvě. Objel s ním Drásala a má ho dodnes. Nejen skákáním živ je člověk.
„V roce 2008 jsem se vydal za kamarádem do Chicaga osobně. Pomáhat mu v cykloobchodě, nabrat nové kontakty i zkušenosti. Založil jsem si tam účet, vyfasoval kartu a od té doby nabraly obchody na intenzitě,“ přiznává.
Je to dar a prokletí v jednom, jak později zjišťuji u něj ve skladu. Připadám si jako v japonské centrále Shimana na konci devadesátek. Tolik součástek XT a XTR ve stavu NOS (new old stock), dokonce v originálních krabičkách, jsem v životě neviděl. A nejen jich.
Jednou prý koupil Tomáš dvě stovky plášťů IRC Mythos s kevlarovou patkou a cihlovým bokem, supervýhodně po pěti dolarech. Užití našly nejen mezi místními chrty. I babky ve Fryštáku na nich dodnes válí při svých cestách do samky pro nákup.
„Když se pohybuješ jako fanda retro kol po Státech, narážíš na kola i součástky na každém druhém rohu. Bohatí Amíci mají velké sklepy, velké garáže, místa dost. Když si koupí něco nového, to staré prostě hodí do krabice nebo pověsí na hák a neřeší to.
Kamarád od nich začal ta stará kola a komponenty skupovat, dneska toho má plný dům. Trochu mě tím tam nakazil,“ vzpomíná Tomáš na svou cestu. Devadesátá léta pro něj znamenají designový i materiálový vrchol horské cyklistiky. Sbírání ho vrací do vzpomínek na tuto skvělou dobu.
„Začal jsem Cannondaly, ale pak mě naplno pohltila značka Klein a společně s ní další rarity, CNC součástky Paul, Kooka, Ringlé a další. V devadesátkách po nich byl obrovský hlad. Amíci v nich viděli poctivé řemeslo. Navíc je úplně pobláznily barevné anodizace. Když jsi to měl tenkrát na kole, bylo to vážně něco!“
Značka Paul je ostatně v komponentech uctívána obdobně jako Klein v kolech. V době své devadesátkové slávy stávaly její přehazovačky zhruba 350 až 400 USD. Dnes si za zachovalý kus prodejci neváhají říct dolarů hned tisíc (a bez větších problémů tuto částku od nějakého nadšence dostanou).
Dvacet tři a půl tisíce korun dnešním kurzem za přehazovačku, která dost možná funguje stejně dobře jak Shimano STX? I to je známka kultu.
„Nemysli si, že jsou ty moje kola lapače prachu. Mám je teď skoro všechny rozhrabané, ale až najdu čas dát dokupy, pojedou ihned do lesa poznat poctivé fryštácké bahno. A platí to i pro Paula. Otestuju ho proti starému osmičkovému XTR a jsem zvědav, jak to bude s jemností řazení,“ uzavírá svůj příběh Tomáš.
Ápropos, jako už v mnoha rozhovorech předtím, stáčíme na závěr řeč k barvičkám. Za velkou louží se těší popularitě už delší dobu a i u nás doba (černého) temna pomalu odeznívá. Prosazují se barevný tuning karbonových rámů, eloxované náboje, brzdové páčky, řídítka, sedlovky, pláště se skinwall boky.
„Takže se barvy brzy vrátí v plné síle?“ ptám se se zájmem. Tomáš se jen šibalsky usměje.
Proč to děláš? Protože kult Klein!
„Byla by škoda nechat upadnout v zapomnění tak skvělou značku,“ vysvětluje Tomáš své pohnutky skromně. V podkroví mezitím odpočívá dvanáct jeho Kleinů. O pár týdnů později mi londýnský sběratel Leon prozrazuje, že „zná několik opravdu velkých britských sbírek zhruba o dvaceti exemplářích.“ Okej Tome, myslím, že se v Česku díky Tobě nemáme zač stydět.
„Deset let mi ta kola visela na zdech. Poslední tři roky se jim věnuji a vracím je do původního stavu. Rozebírám do posledního šroubku, leštím, měním komponenty za lepší nebo dobovější. Je to jako když renovuješ starou motorku nebo automobil, jen podstatně jednodušší,“ říká Tomáš.
Všechny jeho kousky mají původní laky, některé jsou rozestavěné a čekají na díly. „Originální součástky hledám doslova po celém světě. Když už na ně narazím, stojí ranec. Plastové víčko komba 30-40 USD, průhledné gripy 50-60 USD. S tím holt musím počítat, když chci mít kola dotažená do posledního detailu.“
Nikdo, ani Tomáš, ale nechce při sbírání kol vykrvácet. „Nejradši hledám na americkém Craigslistu. Je to takový náš Bazos, ale podstatně větší. Musíš se tam proklikat přes filtry jednotlivých států, pak to jde. Koukám na nabídky z Kalifornie, Colorada, Utahu. Nejvíc se tam jezdí na kolech a zároveň tam jsou peníze,“ vysvětluje a obratem dodává, že je potřeba mít na místě spojku, ke které kolo prodejce pošle.
„Kamarád z Chicaga posílá kontejner čtyřikrát do roka. Zrovna teď u něj mám svůj první Adroit.“
Přestože by se mohlo zdát, že jde všechno jak po másle, není tomu tak. „Dnes už zachovalý Klein za dobrou cenu jen tak nenajdeš. Musíš tomu dát čas a poctivě hledat. Když máš štěstí, najdeš zaprášený kousek, který někomu visel roky v garáži a teď se ho rozhodl na Craigslistu prodat. Protože mu překáží, ne na kšeft za vyšponovanou cenu.“
Klein je podle něj Lancia Delta Integrale nebo první Audi Quattro cyklistického světa. Špičkový stroj, za který se sběratelé přeplácejí. Kdo ho má, neprodá a pokud ano, řekne si o plnotučnou částku. Důvod je prostý. Historie si cení vizionářů.
Gary Klein, absolvent prestižního Massachusetts Institute of Technology a pionýr oversize hliníkových trubek v cyklistické branži, mezi ně patřil. „Baví mě zpracování jeho rámů, které div že nepromáčkeš rukou, jakou mají trubky tenkou stěnu. Předběhli dobu skoro ve všem, broušené svary, špičkové laky, skrytá lanka nebo zadní vidlice přecházející od středu k patkám ze čtvercového průřezu do kulatého,“ popisuje Tomáš se zápalem v hlase jen některá unikátní řešení z mnoha.
A nejen s rámy si Gary Klein vyhrál. Jeho MC bar svařený z představce a řídítek je další nadčasovou vychytávkou, nad kterou se společně rozplýváme.
„Dnes tomu Trek respektive Bontrager, Scott, Canyon a další říkají kombo a dělají to převážně v karbonu. Nedivil bych se, kdyby se inspirovali u Kleina,“ zamýšlí se Tom a přidává své niterné poselství: „Byl to frajer. Je mi ctí pečovat o jeho kola, držet jeho odkaz naživu.“