Mountainbike Museum Arnhem | Jeroen van Roekel
„Proč to sakra děláš?” Tuhle otázku si pokládám po každém nákupu kola, rámu nebo součástky z dob minulých. Pro někoho bezcenný šrot, pro mě sběratelský poklad. Jednoho listopadového rána jsem sednul do auta a vypravil se do holandského Arnhemu prozkoumat duši Jeroena van Roekela, který od cesty na šroťák zachránil téměř osm set kol. V budově bývalé školy vybudoval Mountainbike Museum, které se pyšní jednou z největších sbírek světa. To z něj dělá ideální místo pro hledání odpovědí na zapeklité sběratelské otázky.
Před jednopodlažní budovou muzea jsem stanul pln očekávání. Velké věci visely ve vzduchu. Na parkovišti tiše odpočíval VW Transporter T2. Za prosklenou stěnou vstupní haly, která bývala tělocvičnou, seděl na barové stoličce samotný pan domácí. S lupou v ruce luštil cosi v telefonu.
Nepřekvapilo mě to. Na jeho zrakovou indispozici mě upozornil dobrovolník, který se stará o e-mailovou korespondenci muzea. Poslal jsem dle instrukcí hlasovou zprávu a domluvil si prohlídku mimo otvíračku. Respekt, řekl jsem si už tenkrát a nebylo to rozhodně naposledy.
„Je to víc než full time job. Je to vášeň a bez toho by to dělat nešlo. Určitě ne tady v Holandsku a určitě ne v rozsahu, v jakém to děláme my,” řekl mi Jeroen, když jsme po téměř dvouhodinové prohlídce usedli ke kamnům. S nadšením mi ukázal to nejlepší ze sbírky, které za posledních osm let věnoval veškerý svůj volný čas. Ani v nejmenším u toho nepůsobil jako člověk s hendikepem. Naopak, takovou energii by mu mohl závidět leckdo „zdravý”.
Mizerný zrak od narození
Během školní docházky svou vadu zraku tajil. Naučit se číst bez asistenta pro něj byl nadlidský problém. Jako teenager však vesele proháněl BMXko a v šestnácti zvládl udělat papíry na moped. Jízda na něm ho nenadchnula. Dovezl ho ale před cykloobchod, jehož výlohu zdobilo nablýskané horské kolo Panasonic. Jeroenovi spadla brada a pro sebe si tiše zamumlal: „What the fuck.” Psal se rok 1989, čas velkých změn.
Prodat moped, všechna kola, něco doplatit a odvézt si Panasonica domů.
„Natáhl jsem džíny, vzal koženou bundu, čepici a šel jezdit do lesa jako Hans ‚No Way‘ Ray,” vzpomíná Jeroen. Zacházení po vzoru pionýra biketrialu a extrémních kousků na horských kolech se Panasonicu nezajídalo. Po roce a půl to vzdal.
Kolo se odebralo do propadliště dějin, Jeroen vytrval. Vysnil si kanadskou kultovku Rocky Mountain Cirrus s křížovým rámem a sadou Shimano Deore XT. Peníze bohužel stačily jen na nejdostupnější model Stratos. Na nesplněné klukovské sny bylo do budoucna zaděláno.
„Z té doby mám vzpomínku na dva časáky: Playboy a Mountainbike Action. Slintali jsme nad stránkami obou,” směje se Jeroen. U horských kol ho zajímala víc technika než reporty ze světových pohárů a rozhovory s hvězdami MTB pelotonu. „Svého Rockyho jsem postupně přeskládal k obrazu svému, úplně mě to pohltilo.”
Sny se vrací do hry
S nástupem vychytanější techniky zařadila Jeroenova vášeň zpátečku do historie. Stará horská kola odstavená v servisech mu začala vrtat hlavou. „V jednom mi nabídli víc kusů doslova za pakatel, jinak prý půjdou do šrotu. Blesklo mi hlavou, že to nejsou jen kola, ale i technické památky své doby. A že já tohle dědictví sešrotovat nenechám. Nešlo odolat,” vrací se k prvopočátku svého sbírání Jeroen. Doplní to peprným výrazem a pokračuje ve vzpomínkách:
„Máte tady něco staršího na prodej?”
„Jasně,” říká mi prodavač a ukazuje u toho na staré GTčko.
„Zrovna jsme na to dali zbrusu nové véčkové brzdy,” dodává s úsměvem.
„Ksakru, proč?” pronesl jsem v duchu.
S odchodem cantileverů do věčných lovišť podle Jeroena odzvonila hrana jedné krásné éře horských kol. A já si hned vybavím Miguela Martineze. Malého Francouze, mistra světa, který na cantilevery nedal dopustit. Nedivil bych se, kdyby véčka úplně přeskočil a přešel rovnou na kotouče.
Prostor se začal plnit koly, rámy a součástkami a mě zajímá, z čeho Jeroen svou novou vášeň financoval. „Chtěl jsem dělat stavařinu, ale všude se mě báli vzít do party. Nebyla jiná možnost, než založit vlastní malou firmu. Na zakázky jsem jezdil na kole, za sebou vozík s materiálem a nářadím. Když toho bylo víc, pomáhal mi s dopravou táta.”
Kolo v té době nepoužíval jen pro svou obživu, sloužilo mu hlavně jako prostředek pro vyčištění hlavy. „S hendikepem můžeš být buď naštvaný na to, co nemůžeš dělat, nebo se radovat z toho, co dokážeš. Volil jsem vždy tu druhou cestu.” Úspěch v práci na sebe nenechal dlouho čekat. Přinesl peníze a s tím i možnost koupit si víc kol.
Když se v životě daří, musí se zákonitě dříve nebo později něco pokazit. Jinak by nebyl vesmír v rovnováze. Na Jeroena si životní krize počíhala kolem roku 2013. Vyhořel, zabalil to v práci, po třiadvaceti letech manželství se rozvedl. Trefně svou tehdejší situaci hodnotí slovy: „Everything went downhill.”
Každá krize je ale zároveň příležitostí ke změně. „Celou dobu jsem kvůli práci tajil svůj hendikep. Moje reference byly kvalitnější než ty konkurenční, i tak jsem se bál, že o zakázky přijdu, když se přiznám. Najednou mi to začalo být jedno, přišel coming out.”
Díky tomu Jeroen svůj hendikep postupně přijal. Našel si rehabilitaci, kde ho naučili s vadou zraku lépe fungovat. Třicet až pětatřicet kilometrů cesty za terapeuty si dával jak jinak než na kole. A vzbuzoval tím velký rozruch. „Nechápali, že mi dělá menší potíže držet se čáry na silnici než v cizím prostředí hledat správné číslo autobusu,” směje se.
Zpátky do školy
Krizí posílený Jeroen zaměřil síly na to, co ho opravdu naplňuje. Kola, historie, záchrana technického dědictví. Celé roky nosil v hlavě myšlenku založení muzea, ale nedařilo se mu najít vhodnou budovu. Teď už mu měl být vesmír nakloněn.
„Na magistrátu v Arnhemu zrovna dokončili seznam nevyužitých objektů. Zavolal jsem jim, představil svůj nápad a byla z toho nabídka, která se neodmítá. Stará zchátralá škola s výhodnou cenovkou,” popisuje Jeroen stěžejní moment svého života. „Škola byla ve špatném stavu, já byl ve špatném stavu. Já měl ale díky své stavařské praxi navrch. Na nabídku jsem kývnul a vysekal z toho těžkou dřinou sebe i ten dům.”
Rozhlížím se kolem a smekám klobouk. Výsledek je stylový, plný vymazlených detailů. Bar, vitríny i pódia na kola v jednotlivých třídách, kde se nachází hlavní část expozice, to vše nese otisk rukou pana domácího a jeho party dobrovolníků. Plno materiálů bylo během rekonstrukce opětovně použito v souladu s principem re-use. Na to klade Jeroen velký důraz a mě je jasné, že to není žádná póza, ale životní přesvědčení.
V době koupě staré školy měl Jeroen ve sbírce přes 600 kol. Mimochodem, drtivou většinu z nich, včetně největších šperků, koupil v Holandsku, což prý svědčí o velkém nadšení Holanďanů pro horskou cyklistiku. Založením muzea získala sbírka punc oficiality, dnes je neziskovou organizací se vším všudy. Zrovna oficialita ale Jeroenovi na srdci příliš neleží.
„Moje přítelkyně se před lety vrhla na studia muzeologie. Přišla za mnou s tím, že to dělám přesně tak, jak se to dělat nemá. Pro mě je ale důležité dělat věci po svém. Z veřejných peněz nemám ani euro, zato jsem svobodný a nemusím se nikomu zpovídat.”
…