Vintage Mountain Bike Barn | Volker Martens
Věci se dějí, když víte proč, když máte svou misi. Volker Martens ze severu Německa ji má už pětadvacet let. Pozvolna se vyvíjela v čase, až zakotvila. Ze začátku obdivoval oversize hliníkové trubky a precizní laky Garyho Kleina, později objevil kouzlo špičkové oceli od Chrise Chance. Ze všeho nejvíce se ale tento energický chlapík dlouhodobě zaměřuje na karbonová horská kola od počátku jejich vývoje až po zhruba polovinu devadesátých let.
Natrefili jsme na sebe náhodou při jednom vydařeném obchodu na KleinAZ. Nutně jsem loni potřeboval do své sbírky horské kolo od Garyho Kleina a nechtěl u toho finančně vykrvácet. Volker se zrovna zbavoval svých přebytků. Těch obyčejnějších. Po pár dnech dopisování jsme si plácli nad Kleinem Fervor z roku 1995 v barvě Cumulus Grey. Stalo se tak ve čtyři ráno a já mohl poté v klidu usnout.
Již tenkrát Volker mluvil o jakési „Holy barn“ (přeloženo do Češtiny: Svatá stodola). Poslal skromně pár fotografií, poukázal na svůj čerstvě založený instagramový účet. Když jsem na něm objevil rám Rocky Mountain Suzi Q z roku 1995 s asymetrickým zadním trojúhelníkem, dala se moje brada do pohybu směrem dolů..
Kanaďané na Suzi Q v roce 1995 představili svůj „Canuck coat“, design kombinující rudou a bílou barvu a javorové lístky v místě jejich přechodu. Pro mnohé sběratele je to jedno z nejikoničtějších barevných schémat devadesátých let. Co se na Suzi Q vůbec nepovedlo, byla netradiční konstrukce tohoto prémiového rámu. Asymetrický zadní trojúhelník popíral všechny fyzikální zákony a s oblibou praskal. Na trh se dostal jen malý počet kusů (uvádí se zhruba okolo padesátky). Ještě méně se jich pak dochovalo. Ze slepé uličky vývoje se zrodila sběratelská legenda. I prasklá stojí ledvinu. Pokud se vůbec někdy někde na prodej objeví. Kdo ji vlastní, nemůže mít jen tak obyčejnou stodolu. To už mi bylo v té době naprosto jasné.
Svatostánek
Na podzim jsem se rozhodl prozkoumat to svaté místo zblízka. Naložil dva sety hořčíkových brzd od Boba Mrázka, kterými si Volker přál rozšířit svou vitrínu „divností“ a balík kávy Nordbeans z naší ulice jako pozornost. „Stará farma z neomítnutých cihel s dlážděnou příjezdovou cestou. Deset minut předem mi zavolej, prohlédneme si muzeum a pak se vyrazíme ohřát do kavárny ve městě,“ zněly instrukce mého hostitela. Staniž se!
Minout to nemohu už kvůli tomu, že se o vrata stodoly jakoby nic opírá John Deerovsky zelené horské kolo Germans Cycles, německý poklad z Heidelbergu. Tento výrobce patřil rokem založení 1986 k pionýrům horské cyklistiky na starém kontinentu. Jeho zakladatel German Möhren zase svou precizností k jedněm z těch nejlepších stavitelů ručně pájených rámů z oceli široko daleko.
Přibrzdím a zajedu do dvora. Za pár minut se objeví Volker a pokyne směrem k úzkým schodům vedoucím do nitra jeho svatostánku. Uvnitř spustí energií našlapaný výklad o firmách a značkách, jejich historii, modelech, závodnících i o příbězích zde stojících kol. Dohromady jich tu na mě čeká ve třech místnostech sto dvacet, jeden unikát za druhým. Společnost jim dělá nespočet rámů, odpružených vidlic, vitrín s komponenty, vlajek, cedulí a dalších historických artefaktů. Vše pečlivě popsané a evidované. Soukromé muzeum se vším všudy, jen bez otevírací doby a bez vytápění.
Prohlídkový okruh zahajujeme v místnosti postrádající okna. Úctyhodnou řádku pestrobarevných Kleinů osvětluje jasné studené světlo zářivek. Laky těchto krasavců, jak mi Volker vysvětluje, nemají rády slunce a sběratelé těžce nesou, když vyšisují. Jen o kousek vedle se na mě culí prémiové oceláky značek Fat Chance a Mountain Goat jejichž barvičky si rozhodně s těmi Kleinovskými nezadají. Na zdi visí vlhké sny mládí, Kleiny Adroit a Attitude. Nejvíce pozornosti ale s Volkerem paradoxně věnujeme dvěma bílým, na první pohled obyčejným modelům Pinnacle. Horní rámová trubka z nich dělá naprostý unikát. Na každé je dětskou rukou vykreslena rodinka se psem a nápis „my daddy rides KLEIN“. „Takto upravených Pinnaclů vzniklo pětadvacet. Autorkami kreseb jsou, kdo jiný, než dcerky Garyho Kleina. Vím o třech zachovalých, z toho dva tu stojí před námi. Zatímco běžný Pinnacle se prodává maximálně za 400 euro, hodnotu těchto kusů vyčíslíš jen stěží,“ vysvětluje můj průvodce.
Po třech hodinách retro radovánek a dalších a dalších unikátních kousků velíme k přesunu do blízkého městečka na kafe. Poslední ikona, která stojí za hlubší zmínku, je na zdi u vchodu zavěšené kolo Biria unplugged TM-Design. Prazvláštní stroj z druhé poloviny devadesátých let poutal pozornost karbonovou konstrukcí s jednostranným uchycením předního i zadního náboje a také cenovkou až 23 000 německých marek (téměř pět tehdejších průměrných německých platů). Obchodně to byl propadák, světlo světa spatřilo pouhých sedmadvacet exemplářů. Dnes platí za ozdobu sbírek. I kvůli na první pohled nepostřehnutelným detailům. „Znáš určitě plno kultovních značek kol a komponentů. Myslíš že může existovat kultovní řetěz? Ano, může a Biria právě jeden takový má!“ ukazuje na závěr prohlídky Volker na řetěz karbonového speciálu, typ Rohloff SLT 99, poznávací znamení, pokovení ryzím zlatem.
Čas na přesun, poslechnout si Volkerův příběh a vyptat se na hodnoty, se kterými tuhle nádheru vybudoval. Opouštím svatostánek s myšlenkami na návrat. Není v mých schopnostech všechny ty unikáty navnímat. Na to bude příště potřeba minimálně víkend. Pro vás jsme ale připravili osm špeků ze sbírky, kterými se můžete na stránkách Vela pokochat tady a teď.
Dát si do těla
Horské kolo vtrhlo do Volkerova života zhruba v roce 1991. Našlo si ho na studiích v Hanoveru. „Za mých studentských let žil Hanover horskou cyklistikou. Okolní kopce nejsou vysoké, ale dát si do těla v nich šlo celkem snadno,“ otevírá svůj příběh začínající v době velkého technologického kvasu. Alespoň co se horských kol, vývoje a testování materiálů, geometrií nebo odpružení týká. „Ze začátku jsem si zamiloval hlavně tu možnost aktivního pohybu. Měl jsem obyčejného Wheelera a chtěl na něm jezdit často a rychle. Zájem o technické vychytávky přišel až s mým druhým kolem.“
První pořádné horské kolo, druhé v absolutním pořadí, byl kus historie. Gary Fisher Supercaliber ze začátku devadesátek, z doby těsně před převzetím firmy Anlenem a později Trekem. „Fascinovaly mě na něm oversize hliníkové trubky a časem jsem ho vyladil k dokonalosti mnoha tuningovými díly. Vrcholem byla odpružená vidlice, žádný obyčejný Rock Shox, ale hnedka Girvin,“ vzpomíná Volker.
Gary byl prý v provozu každý den alespoň hodinu a půl. Dnes má své čestné místo v muzeu. Obouchané z místních ale i na hony vzdálených tralů, s patinou, ale také s hlubokou osobní vazbou. Když už je opět řeč o sbírce, v depozitu prý stojí další čtyři na vlas stejné Supercalibry. „Protože to byla prostě zatraceně dobrá kola,“ krčí rameny a šibalsky se usmívá Volker.
Mise číslo jedna: Klein
Důvod, proč se z Volkera stal sběratel, se neliší od důvodů většiny z nás. „Jasně, že je to nostalgie po kolech, na která jsem jako student neměl dostatek financí. V Hanoveru býval obchod, kde měli vystavené pro mě nedosažitelné Kleiny. Obdivoval jsem jejich oversize hliníkové trubky i překrásné laky a snil o top modelu Adroit,“ vzpomíná a přiznává, že subtilní ocelové rámy ho v té době vůbec nebraly.
Na úplném začátku nestála žádná koncepce. Prostě se to stalo s přesunem do Bavorska za prací, s volnými penězi na účtu, s větším bytem, který byla chuť zaplnit. „Už nepříbývala kola na ježdění, ale do sbírky. Po pár náhodných nákupech přišel první Klein a s ním záhy i první sběratelská mise. Posbírat všechny barevné odstíny.“
Na začátku nultých let jejich nákup peněženku přeci jen tolik nebolel. Dnes platí naopak za to nejdražší, co můžete na trhu pořídit. Jak mě ale Volker hned upozorní, není vše zlato, co se třpytí. „Sběratelé Kleinů si velmi pečlivě vybírají, za co dají své tisíce euro. Nesnáší důlky, vyšisované laky nebo korozi. Přitom korozí trpí některé ročníky Kleinů tak moc, že je problém najít perfektní exemplář. Rámy s vadami se na bazarech naopak vyskytují často a lidé je kupují s vírou, že dělají dobrý obchod. Pro mě jsou ale naprosto bezcenné.“
Z rukávu sype další poznatky nabyté za čtvrtstoletí na trhu. Vyvádí mě z omylu, že si hliníkové krasavce od Garyho Kleina nejvíce pořizovali movití lidé kvůli prestiži. „Naopak. Jednalo se o ostré závodní náčiní pro aktivní sportovce. I proto hodně zákazníků volilo odpruženou vidlici. Originálních pevných bylo méně, a tak za ně dáš dnes často stejné peníze jako za rám.“ Shrnuto a podtrženo, dobrý kauf se podle Volkera rovná rám v perfektním stavu, bez vad laku, s nezkráceným kokpitem a originální pevnou vidlicí.
Mise číslo dva: karbon
„Mise se s budováním sbírky přirozeně mění. Je to jedno z poučení, které jsem si za těch pětadvacet let odnesl. Co platilo kdysi nemusí platit dnes a ke změně myšlení stačí někdy opravdu málo,“ říká Volker. Tím málem byla návštěva páru švýcarských sběratelů. „Myriam a Jürg působili v devadesátých letech jako distributoři značky Klein a udržovali čilé kontakty se svými zákazníky. Když chtěl zákazník koupit nové, modernější kolo, mohl u nich to staré nechat na protiúčet,“ popisuje, jak kdesi ve Švýcarsku vznikla sbírka o zhruba 140 kolech značky Klein. „Bylo to ještě v raných časech mého sbírání. Uvědomil jsem si, že tomuhle se nemám šanci ani přiblížit, a revidoval svoji misi.“
Nad Kleiny hůl nezlomil a dokonce vzal nově na milost i ikonické oceláky. Na čestném místě má v muzeu vystavené nádherné Fat Chance. Pozornost ihned upoutá Yo Eddy ročníku 1991 v kultovním fluorescenčním odstínu „grello“. Sekundují mu dva o rok mladší modely Monster Fat a 10th Anniversary Edition. Výroční limitka byla mimochodem vyrobena v sérii dvou set kusů z trubek True Temper OX3 modifikovaných na přání Chrise Chance speciálně pro tento projekt. Nabízela se osazená dnes téměř nesehnatelnou sadou Campagnolo Record Off Road. Podle Volkera vynikají rámy této značky nejen precizním řemeslným zpracováním, ale i špičkovými jízdními vlastnosti. Vyjet na nich do terénu je i dnes potěšením.
Svou pozornost však Volker zacílil ještě jinačím směrem, ke karbonovým horským kolům od prvopočátků až zhruba do roku 1997. Nová mise zněla: získat je všechna. „Můj vztah s karbonem začal v okamžiku, kdy jsem si ještě jako nadšený cyklista pořídil zbrusu nový Cannondale Raven. Pohltila mě jeho konstrukce, materiál i systém odpružení,“ vzpomíná a nezapomíná zmínit dobové předsudky vyřčené na jeho adresu lidmi s nulovou zkušeností s karbonem: Spadneš, praskne to, nikdo ti to neopraví. „Nic z toho se nestalo, a to jsem Ravena z kopce dolů rozhodně nešetřil.“
Stejně jako hliníkové Kleiny, byly podle Volkera i karbonové hi-end stroje devadesátých let drahým, ale plně funkčním náčiním pro závodníky. Svou službu odvedou více jak čtvrtstoletí staré stroje bez potíží i dnes. Devadesátkoví konstruktéři se totiž nepouštěli do tak radikálního odlehčování jako ti současní. Navíc, dnes nejsou pro sběratele, až na pár výjimek, zas tak extrémně drahé.
„Velcí výrobci začali přecházet na karbon zhruba v polovině devadesátých let. Kromě pár modelů jako Cannondale Raven nebo Scott Endorphin mě jejich produkce příliš nebaví. Pak tu bylo, speciálně v Německu, velké množství malých firmiček navázaných na automotive. Zaměřovaly se na karbonové díly a tenkrát si v nich prostě řekli: ‚Zkusme vyrobit horské kolo.‘ Ve sbírce mám několik extrémně zajímavých počinů s tímto příběhem.“ Ve většině případů to prý skončilo maximálně stovkou vyprodukovaných kusů, což je přesně ta věc, která dává sbírce pestrost.
Žasnu, jak Volker takovéto vzácné exempláře systematicky mapuje a kupuje. „Je to přesně opačně,“ opravuje mě. „Většinou narazím v inzerci na neznámý kus a pak teprve systematicky sbírám informace. I proto jsem si jist, že svou misi nikdy nenaplním, nikdy nekoupím ten poslední exponát,“ říká a dodává že i přes to se cítí být blízko pomyslného konce. Je jen velmi málo ikonických karbonových horských kol, po kterých by dnes toužil. A o ostatních neví, takže ho netíží. „Musíš vzít v potaz, že jsi dnes v muzeu viděl deset procent mých karbonových rámů. Zbytek skladuji v druhé stodole,“ usměje se. A já mohu toto přiznání jen s pochopením přijmout.
Čas jsou peníze
Chci vědět, co všechno se skrývá za Volkerovým sbíráním, za oběma misemi. Kolik hodin ročně tomu dáváš? Odpovídá stroze: „Pfff.“ Neptám se schválně na peníze, skoro mi přijde důležitější ten čas. „To ano, je to peklo. Když jsem ještě pracoval, dával jsem tomu určitě tisíc hodin ročně. Zahrnuje to nakupování kol, rozebírání a skládání, shánění informací. Jen tím posledním teď trávím dvě až tři hodiny každý den bez výjimky,“ Do dnešního dne prý nevyhodil jediný časopis nebo katalog. Kouká do nich, když je potřeba, a zbytek nachází na internetu.
„Když stavím kolo od rámu, chci aby bylo dobově korektní, literatura se v tom případě hodí. Když se ke mě dostanou kousky s historií, například po závodnících, přimhouřím oči. Mnozí na svých kolech jezdili ještě dlouho po ukončení aktivní kariéry, a tak je nechávám tak, jak přišla. Autentická.“ Před koupí si ale Volker vždy dobře spočítá částku, kterou bude ochoten vytáhnout z peněženky. Chce, aby sbírka dlouhodobě držela svou hodnotu. „Za pětadvacet let jsem si na to vypěstoval sběratelský jemnocit. Podívám se na design a zpracování svarů, na stav a osazení, vyhodnotím vzácnost toho konkrétního modelu a podle toho se teprve rozhodnu.“
Pokud se jedná o objev dosud neznámého kusu, přichází po koupi ta nejzajímavější část. Vyhledávání informací a příběhů, odkrývání historických vrstev. „Někdy přijdu na to, že se jedná o unikát oceňovaný v Británii nebo ve Spojených státech jen malou skupinkou sběratelů. Třeba značka Titan Half-Track je notoricky známá pro svá BMX, podstatně méně se ale ví, že produkovala horská kola. Ta přitom vynikala zajímavými technickými vychytávkami a geometriemi odlišnými od těch běžných a době poplatných,“ říká a je na něm znát, že přesně tato badatelská vrstva je mu nejmilejší. Téměř třicet let jej totiž živil marketingový výzkum trhu v největších německých společnostech specializujících se na tento obor. Pracoval s obrovským množstvím informací, které měl za úkol přetavit do prezentací o pěti až deseti srozumitelných závěrech sloužících jako podklad pro rozhodování kapitánů průmyslu.
Nepochybuji tedy, že jeho muzejní databáze dosahuje kosmické úrovně. „Rád pracuji s výrobními čísly, dá se na nich vypátrat původ rámu a tím pádem i jeho sběratelská hodnota. Extrém je samozřejmě titan, který dělalo na světě jen pár výrobců, nejvíce americké trio Litespeed, Serotta a Merlin, švédsko-americký Sandvik a pak ještě pár firem v Evropě a v Asii. Dozvíš se celkem snadno, kdo zadával u koho.“ S ocelí zas prý podle Volkera skvěle pracovali Japonci. Dodávali mnoha věhlasným značkám, a to ve špičkové kvalitě. Dnes jsou však jejich rámy sběrateli neprávem opomíjené. „Hezkých pár kol jsem koupil jen díky tomu, že mi výrobní číslo prozradilo původ v zemi vycházejícího slunce,“ říká a jako příklad zmiňuje firmu Panasonic. „Ačkoliv v muzeu žádné kolo se samolepkou Panasonic nemám, věř, že exponátů pocházejících z jejich továrny tam stojí opravdu hodně.“
Kromě výrobních čísel eviduje Volker hmotnost rámů a komponentů, geometrii kol, původního majitele včetně data obchodu a samozřejmě cenu. Před časem přidal stav. To proto, aby jej mohl porovnávat s cenou. „Co bylo v devadesátkách drahé a nedostupné, sběratelé ocení i dnes. Na mých statistikách je vidět, jak si exkluzivní kola a komponenty v bezvadném stavu drží cenu, zatímco ostatní padají,“ říká a u tohoto tématu se zastavujeme.
Před pěti lety prý bylo možné dostat slušné peníze za devadesátkové horské kolo střední třídy. Dejme tomu Marin Pine Mountain nebo Indian Fire Trail na sadě Shimano Deore XT. Dnes taková kola netáhnou, německý trh zatuhnul. Připomíná mi to situaci s automobilovými veterány pár let nazpět. V době růstu chtěl mít každý své Ferrari 250 GTO, nebo Porsche 911 ať zůstanu nohama na zemi. Ceny rostly a ti, kdo neměli dostatek financí vzali za vděk obyčejnějším oldtimerem. Když začal trh stagnovat, zájem opadal zespodu, od těch méně movitějších. Kdo se poté chtěl zbavit svého obyčejného vozu, nemohl čekat zázračný prodej. „Nikdy nekupuj šrot. Cenu si drží komponenty a kola značek, které si do svých firemních hodnot dávaly poctivou kvalitu, špičkový design a technologické inovace. Ty pak budí rozruch dodnes,“ zavírá pomalu naše povídání Volker a na závěr dává k kvízovou otázku, která by mohla být úsměvná, kdyby nebyla trefně smutná. „Jeď na veletrhu Eurobike, zajdi ke stánku Specialized a spočítej, kolik tam mají nových kol. A pak se podívej, kde stojí největších dav zuřivě diskutujících lidí. Pokud tam budou mít opět vystavený svůj třicet let starý model Epic Ultimate, bude to určitě u něj.” Zájem výrobců a distributorů o historii svých značek však Volker v Německu registruje nulový. Na trhu mu chybí časopis. Auta, motorky a dokonce i traktory prý své vlastní periodikum v němčině mají. Poklady ze svaté stodoly zůstanou nejspíš dobře ukryté, a tak to asi má být.
Apropos, u Specializedu Epic Ultimate bych se s chutí zastavil také. Pro firmu to byla na začátku devadesátek výzva postavit za pomoci těch nejlepších dobových technologií to nejlepší kolo. Karbonové trubky lepené do titanových mufen, titanové kliky, titanové vše až do posledního šroubku. Cenovka astronomická, náklady ještě větší. Specialized prý na těchto kolech nevydělal ani dolar. Byznysovou pohromu však přetavil do marketingového taháku, který evidentně funguje dodnes. A ukazuje jak pestrá historie horské cyklistiky je a jak moc jsou potřební lidé, kteří o ni pečují a věnují ji svůj čas. Děkuji, Volkere.
The Vintage Mountain Bike Barn
Svatá stodola leží ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko uprostřed malebné vesnice mezi poly a větrnými elektrárnami. Za neomítnutými cihlami z roku 1938, tolik typickými pro tento kraj, se skrývá ráj plný hraček pro velké kluky. Klein, Funk, Fat Chance, Mountain Goat, Mountain Cycle, letmý výběr ze zde vystavených značek, o kterých jsme v devadesátkách snili. Do toho oku lahodí karbonové speciály všech druhů a tvarů v čele s u vchodu visící Birií unplugged TM-Design. Tou Birií, kterou najdete v knize Cyklopedie – 90 let moderního designu jízdních kol. A jelikož jsme v Německu, tak samozřejmě nechybí lokální skvosty výrobců velkých i výklenkářů. Za mě nejvíc top závodnické rámy Floriana Wiesmanna z trubek Dedacciai. Základní ideou je pestrost. Cokoliv vzácného a neobvyklého zde má své místo. Kola, která posunula vývoj o raketu kupředu nebo i ta, která ho naopak zatáhla do slepých ulic. A ty karbonové speciály, ale o tom více v článku.
Majitel? Volker, energický chlapík, který o sobě říká, že se nejvíce cítí sběratelem a vypravěčem příběhů. Horská kola jsou tím vehiklem, který pohání jeho vypravěčskou vášeň. Ví toho opravdu hodně, o značkách i jejich historii, o vývoji techniky i o lidech, kteří mu prodali svá kola. Jejich příběhy si prý nikam nezapisuje, ukládá je v hlavě. A když stojí za to, nezapomíná je. Poslouchal jsem Volkerovo vyprávění v muzeu tři hodiny a kochal se jeho sbírkou. Naprosto nedostatečný čas. Vydržel bych tam celý víkend a neměl bych dost. Jen přesnou lokaci nesmím prozradit. Na sítích ale sbírku najdete a třeba si pozvánku, jako já, domluvíte. Stačí načíst QR kód.